Chtěli bychom konečně dálnici z jihu Čech až do Prahy. Chtěli bychom konečně vysokorychlostní železnice, které spojí všechny kouty naší země. Chtěli bychom konečně nové bloky jaderné elektrárny, které nám zabezpečí dostatek jaderné energie. Chtěli bychom konečně nové obnovitelné zdroje elektřiny, které budou méně zatěžovat životní prostředí.
Češi jsou velmi dobří v tom, že jsou přesně schopni vyjádřit jejich přání ohledně toho, co by stát (pro ně) udělat měl. Zároveň jsou ale také velmi dobří, řekl bych až mistrní, v tom, jak docílit toho, že to stát (pro ně) udělat nemůže.
Tento fenomén je celosvětově známý a získal i svůj název – tzv. NIMBY přístup. Akronym NIMBY pochází z anglického „Not in my backyard“, v doslovném překladu „Ne na mém dvoře“.1 Ve volném překladu by se tento pojem dal vysvětlit názorně například takto: občané středně velkého města se už léta dožadují vybudování obchvatu města, který by odvedl značnou část nákladní dopravy, která každý den projíždí městem, čímž snižuje kvalitu života obyvatel města – sníženou kvalitou vzduchu nebo v nejvážnějších případech poškození statik budov kolem vozovky. Radní se po letech vyjednávání a shánění peněžních prostředků dohodnou s investorem, že se tolik žádaný okruh kolem města realizuje. A v ten moment přijde problém. Mnoho občanů města při prezentaci projektu zjistí, že jediná možná trasa nové silnice vede přes jejich pozemky a že je město hodlá vykoupit, v případě tvrdšího přístupu vyvlastnit státem ve veřejném zájmu. Během krátkého času se zformuje tvrdý odpor, ne tak málo často vedený těmi, kteří volali po vyřešení situace nejvíce, který začne městu házet všemožné klacky pod nohy, aby mu realizaci projektu znemožnil. Z nadšených fanoušků obchvatu se lusknutím prstu stanou jeho největší kritici, členové různých spolků a autoři petic. Jejich cílem ale není to, aby obchvat nestál vůbec, ale aby vedl přes pozemky jiných – tedy „ne na jejich dvoře“.
S takovýmto průběhem se česká státní správa setkává velmi často, zejména pokud jde o dopravní infrastrukturu. Ale nejenom stát musí čelit odporu místních. Mnozí investoři větrných elektráren nebo například vepřínů (lidově prasečáků) nakonec opustili své plány, protože vyhodnotili, že dlouholetý souboj s místními, který nakonec ani nemusí vyhrát, by je vedle mnoha času stál i nemalé finanční prostředky.
Češi si musí vybrat – nové dálnice, vysokorychlostní tratě, solární elektrárny, jaderná úložiště někudy vést, resp. někde stát, jednoduše musí. Není možné najít řešení, které by se nikoho nedotklo. Dlužno podotknout, že různým obstrukčním praktikám česká legislativa významně napomáhá, takže je pro pár lidí (spolků) docela snadné blokovat stavby ve veřejném zájmu nejrůznějšího druhu. V tomto směru musí dle mého názoru nastat revize stávajících pravidel. Drobounká místní menšina nemůže vykonávat svá práva na úkor většiny, potažmo celé veřejnosti.
Autor: Matyáš Novák, student GFK Plzeň
_1.png)