Matěj Novák: Česká republika potřebuje daňovou reformu jako sůl


Aktuální situaci naší země co do jejího ekonomického stavu není nutno nikterak blíže rozebírat, neboť je veřejnosti dobře známa – slušný ekonomický růst, relativně ukotvená inflace a extrémně nízká nezaměstnanost na jedné straně, stamiliardové deficity a vysoké úroky vládních dluhopisů na straně druhé. V minulém článku jsem demonstroval, jak velké změny v rozpočtu (snížení výdajů či navýšení příjmů) bude muset vláda uskutečnit, chce-li dodržet svůj fiskálně-strukturální plán a veřejné finance konsolidovat. Zatímco se – populisticky – hovoří nerealisticky výhradně o výdajové straně („škrtněme plošně 10 % úředníků a jsme z toho venku“), o straně příjmové se – opět populisticky – zarytě mlčí. Čerstvá studie institutu PAQ Research však jednoznačně dokazuje, jak moc je třeba o příjmech státu diskutovat.

Dlouhodobě se o tuzemsku ví, že zbytečně moc daní práci (tj. sečtený dopad daně z příjmů a odvodů na zdravotním a sociální pojištění), což do značné míry limituje ekonomický růst v celonárodním pojetí, neboť dnes v tuzemsku funguje takové nastavení pravidel, že v určitých případech se nevyplatí pracovat v oficiálním pracovním poměru, tj. bují práce na černo. Mnoho expertů úpěnlivě volá po snížení zdanění práce a místo toho větším zdanění majetku a kapitálu. Tyto finanční hodnoty (např. zisk z prodeje akcií, dividendy, zisk z prodeje investičního bytu či převody nemovitosti) se daní dle studie prakticky ve všech rozvinutých ekonomikách světa. V tomto směru patří české zdanění mezi ty vůbec nejnižší v Evropě, když průměr Evropské unie činí 3,1 %, ale české zdanění je na úrovni 1,2 %. Méně než Česko daní už pouze Nizozemsko, Slovensko a Estonsko. Kdyby mělo Česko zdanění alespoň na úrovni EU, znamenalo by to nárůst příjmů státního rozpočtu (při velikosti naší ekonomiky) o 171 miliard Kč, což by českému státnímu rozpočtu významně pomohlo.

Co přesně způsobuje, že je Česko v této oblasti daní jednou z nejmírnějších zemí EU? Stručně řečeno, přebujelé výjimky různého typu. Budeme-li konkrétnější, je situace u různých typů aktiv (příkladmo) následující: příjmy z prodeje veřejně obchodovaných akcií se v Česku na rozdíl od zahraničí nedaní, neboť jsou po třech letech držení od daně osvobozeny; podobně v případě zisku z prodeje investičních nemovitostí, které daní zhruba polovina ze sledovaných zemí, dochází v Česku k osvobození prodeje po deseti letech držení bytu; většina zemí – i ty, které nedaní zisk z prodeje investiční nemovitosti – daní převod či nabytí nemovitosti, tuzemsko však daň z převodu nemovitosti zrušilo v roce 2020; Česko dále patří mezi menšinu zemí bez dědické daně, kterou zrušilo v roce 2014. Vše doplňuje i velmi nízká daň z vlastnictví nemovitosti samotného.

Suma sumárum studie uzavírá, že Česko vybírá na daních o 135 až 198 miliard Kč v přepočtu na HDP méně než podobné země, příjmy státního rozpočtu navíc mezi lety 2019 a 2027 klesly o 2,8 % HDP. Problém je u nás na straně příjmů způsoben i velmi nízkým výběrem kapitálových daní, na kterých v roce 2024 Česko vybralo pouze 96,7 miliard Kč, zatímco země EU ve stejném roce vybraly – při přepočtu na velikost naší ekonomiky – 249,8 miliard Kč.

Celkově lze naší situaci charakterizovat tak, že problémy státního rozpočtu nejsou – jak se nám někteří politici snaží vnutit – způsobeny primárně problémy na výdajové straně. Jak ukazuje studie výše, Česko neumí dobře vybírat daně, resp. neumí daňový systém dobře nastavit, neboť některé v zahraničí zcela běžné daně vůbec nemá, nebo je má prošpikované různými výjimkami. Chce-li vláda skutečně konsolidovat a nečekat na (bolestné) varování finančních trhů, je na čase českou daňovou soustavu začít racionálně reformovat.

JUDr. Matěj Novák

Sdílet:

Více od Matěj Novák