Matěj Novák

Ve dnech 9. a 10. října proběhnou letos v pravidelném čtyřletém intervalu volby do zastupitelstev obcí. Jedná se o volby politology často označované jako „volby druhého řádu“, neboť se těší (až na výjimky velkých měst – typicky Praha, Brno) znatelně menšímu zájmu voličů než například volby sněmovní nebo prezidentské. Přitom právě složení vedení obcí – tj. měst a vesnic – významně ovlivňuje kvalitu života daného voliče často mnohem více než složení vedení státu. Pro vysvětlení nízkého zájmu voličů se nabízí jednoduchý argument, který je však pro otázku politiky klíčový – komunálním volbám v Česku značně chybí soutěživost. V jakém smyslu?

Na úvod přiznávám svou vědomost skutečnosti, jak bouřlivé je toto téma pro českou veřejnost, jak rozjitřené emoce vyvolává a jak je schopno vnést do mezilidských vztahů až nevraživost. Téma (ne)tolerance alkoholu „za volantem“ (resp. za dopravními prostředky obecně) se pravidelně vrací, ale debatující se nikdy nedoberou závěru, který by připadal smysluplný a spravedlivý všem. Má nulová tolerance k alkoholu během řízení stále své opodstatnění nebo bychom měli svůj přístup změnit?

Demografická témata se v mých článcích objevují pravidelně. Stárnoucí populace, zvýšené výdaje na zdravotnictví a (nejenom) starobní důchody, přehřátý pracovní trh, nedostatečná podpora mladých rodin s dětmi. To vše je předmětem zkoumání odborné veřejnosti, tím pádem i objekt zájmu žurnalistiky a skrze ni i veřejnosti laické. Jedno nové téma se však nyní – zcela oprávněně – dostává čím dál více do veřejného prostoru – zařízení neoficiálně fungující jako domovy pro seniory, některé dokonce i jako domovy pro seniory se zvláštním režimem. O jaký fenomén jde a co stojí za jeho rozmachem?

Českou republiku již řadu let, bezmála poslední dvě dekády, trápí akutní nedostatek zdravotnického personálu. Vedle toho pomocného (zejm. zdravotních sester), jde hlavně o chybějící lékaře. Lidé se potýkají s tím, že nemohou sehnat kardiologa, alergologa či dětského pediatra, asi největší výzvou v současné době je najít volné místo u stomatologa či gynekologa. Není tak výjimkou, že lidé za svými lékaři dojíždějí klidně i stovky kilometrů, pročež je návštěva ordinace vedle času stojí často i nemalé výdaje na dopravu. Vedle těchto komplikací se však čeští pacienti v ordinacích střetávají i s jiným – zcela oprávněně odsouzeníhodným – nešvarem, tím jsou vyžadované platby za různé „úkony“. Co tento vývoj umožnilo a brojí proti němu nějak český stát?

Šest set osmdesát čtyři tisíc. Tolik zaměstnanců v České republice pobírá plat – jde tedy o zaměstnance, jejichž zaměstnavatelem je stát. Největší skupiny v této množině tvoří zejm. učitelé, vojáci a příslušníci bezpečnostních sborů. Zbytek tvoří např. zdravotníci nebo úředníci. Jedná se o zaměstnance z oborů napříč pracovním trhem, ale všichni mají jedno společné – jejich odměňování se řídí tzv. platovým zařazením (v lidové řeči „berou dle tabulek“.) Platové zařazení v rámci tzv. platových tabulek se odvíjí od platové třídy (dle odbornosti vykonávané práce) a platového stupně (dle délky započitatelné praxe). Dlouhodobě je poukazováno na skutečnost, že jejich současná podoba vůbec neodpovídá ekonomické realitě. Proč a jaká změna je na obzoru?

Před měsícem jsem ve svém článku popisoval sucho, které trápí celou Českou republiku. Bohužel se od doby vydání článku situace nezlepšila, ba naopak je nutno ji považovat za ještě kritičtější. Téměř všechny vodní toky vykazují historická minima svých průtoků nebo se k nim rychle blíží (např. Labe a jeho odhalené „hladové kameny“). Některé menší toky už zcela vyschly. Nedostatek vody už se také výrazně projevuje na výši hladin českých přehrad, což přidělává vrásky vodohospodářům, kteří mají za úkol zásobovat obyvatelstvo pitnou vodou. Problém není zdaleka jenom český, extrémní až historické sucho trápí celou Evropu, která se otepluje dvakrát rychleji než zbytek planety. Za viníka lze vedle dlouhodobé změny klimatu považovat zejm. aktuálně sílící jev El Niño.

V Česku po delší době kvalitně běží výstavba páteřní dopravní infrastruktury. Mnoho úseků dálnic napříč republikou se uvádějí do provozu, příp. byly zprovozněny v posledním čase, mnoho úseků se buduje či se brzy začne budovat. Řada silnic I. třídy se modernizuje, staví se obchvaty měst, mimoúrovňové křižovatky, dálniční přivaděče. Současně s tím se intenzivně modernizuje tuzemská železniční síť. To, že v této oblasti (primárně základní dálniční sítě) máme dlouhodobý deficit ve výstavbě, je známý fakt. Z tohoto pohledu je současná masivní výstavba bezpochyby pozitivní stav. Jenže české stavebnictví se v budoucnu bude potýkat s velkou výzvou. A tím nemíním otázku stavebního povolení. Problém, který se zpovzdálí začíná rýsovat, je čistě hmotný – nedostatek stavebních materiálů, hlavně kamene.

Českou republiku trápí nízká produktivita zaměstnanců. Na první pohled by se chtělo říct, že Češi jsou asi líní a jednoduše se jim nechce více pracovat. Ano, u některých pracovníků to jistě pravda může být, ale celá problematika má širší souvislosti a jiné příčiny. Pojďme se na ně podívat blíže.

Po několika článcích se vracím k aktuálnímu ekonomicko-politickému tématu, které dominuje českému makroekonomickému prostředí. Prezident uplatnil svoje ústavní právo a vetoval zákon, kterým sněmovna uvolňuje rozpočtová pravidla a který umožňuje, aby některé výdaje (zjednodušeně řečeno) nebyly vůbec započítávány do celkového schodku státního rozpočtu. Novela nyní putuje zpět do Poslanecké sněmovny, která má možnost prezidenta přehlasovat, neboť vládní koalice disponuje pohodlnou nadpoloviční většinou. Před hlasováním však do první komory Parlamentu doputoval otevřený dopis, ve kterém rozvolnění silně kritizuje značná část předních českých ekonomů, kteří považují předloženou novelu za „prakticky kompletní vypnutí českých rozpočtových pravidel“. Ministryně financí kontruje tím, že „novela nemá alternativu a nelze postupovat jinak“.

Dnešní svět již dávno není tak oddělený, jako tomu bylo po dlouhá staletí lidské civilizace. Naopak. Dnešní svět je na výsost propojený a je na každém státě, resp. společenství států, jak globalizaci – (nejenom) ekonomickou propojenost světa – využije ve svůj prospěch. Na poli globálního nerostného bohatství se zdá, že příležitost ve svých rukách nejlépe sevřela Čínská lidová republika, která se dnes již objektivně dá považovat za první mocnost ve vlastnictví nerostných surovin. Takto silné pozice Čína dosáhla nejenom díky nerostům, která má na svém území a pro jejichž vlastnictví nemusela vykonat ničeho, ale především díky dlouholeté a systematické „diplomacii nerostných surovin“, kterou uplatňuje zejm. v Africe, ale také na ostatních kontinentech světa.

Někomu bude tento článek připadat typicky český – dlouhodobé volání českých zákazníků po skutečně levných potravinách v tuzemských i zahraničních řetězcích i mimo ně bylo konečně vyslyšeno, my můžeme nyní nakupovat některé základní potraviny za vlastně velmi dobré ceny a zase je to špatně. Litr plnotučného mléka za 9 korun nebo kilo vepřové pečeně bez kosti vcelku za 80 korun je přeci skvělá zpráva. Jenže při bližším pohledu do střev této cenové politiky super a hypermarketů odhalujeme potenciální likvidaci českých zemědělců a potravinářů následovanou zruinováním peněženek českých zákazníků – proč?

Po čase se vracím k české politice a jejím neduhům. Tuzemská politická scéna je v současné době ovládána jediným tématem – boj na ostří nože mezi „Hradem“ a „Strakovkou“. Vláda viní prezidenta z vytváření vlastní zahraniční politiky, která je v přímém rozporu s linií, kterou v této oblasti zastává vláda. Opačným směrem se valí prezidentova kritika vlády za to, že mu aktivně bránila v účasti na summitu NATO v Ankaře, kteroužto si musel nakonec prezident vymoci skrze předběžné opatření Ústavního soudu ČR v rámci jím podané kompetenční žaloby. Vedle těchto bojůvek však zapadají témata a informace, které o české politice řeknou více a jsou mnohem více vypovídající o vztahu volič – politik.

Sociální sítě (a nejenom ty) jsou poslední roky plné naštvaných, zahořklých a zejména zoufalých komentářů mužů i žen o tom, jak těžké si je v současné době najít partnera, který by byl s nimi kompatibilní. Sociologové a psychologové předkládají různé teorie, kterými se snaží vysvětlit, proč se „nabídka s poptávkou“ tak moc rozchází. Starší generace se na nářky mladých lidí dívají spíše skepticky a chybu vidí v přebujelé komunikaci skrze sociální sítě a v zásadním nedostatku osobního kontaktu. Někteří však zpochybňují, že by situace na „seznamovacím trhu“ byla tak zlá, jak ji mladí lidé popisují. Nicméně je realitou, že osamělost je skutečným sociálním problémem.

V posledních týdnech se ve vztahu k počasí hovořilo zejména o extrémní vlně veder, která naplno zasáhla Českou republiku na konci června. Její bezprecedentnost nakonec ukázalo překonání dosavadní historické maximální teploty, která byla kdy v tuzemsku naměřena – rekord 40,4 °C ze srpna roku 2012 byl totiž překonán hned ve dvou po sobě jdoucích dnech, kdy nové české maximum činí 41,9 °C, tzn. že rekord byl překonán o neuvěřitelných 1,5 °C. Hodnoty těsně pod hranicí 42 °C jsou v našich zeměpisných šířkách naprosto mimořádné a dokladem jejich extrémnosti budiž fakt, že v době vrcholu veder bylo v Čechách často tepleji než např. v Egyptské Hurghadě.

Generace alfa, generace Z, mileniálové, generace sněhových vloček. Když zazní tyto termíny, většina z nás si rychle vybaví, o kom se v daném případě mluví. Ovšem když se řekne sendvičová generace, je povědomí veřejnosti už mnohem slabší. Přesto právě tato generace je tou generací, která může za pár desítek let vytvořit největší společenský tlak v naší zemi, který jsme doposud zažili. Kdo jsou příslušníci této generace a proč mohou způsobit sociální bouře nevídané síly?

Po čase se vracím k mimořádnému problému, kterým Česká republika na základě dat jednoznačně trpí, ale kterému je věnována naprosto minimální pozornost – Česko existenčně ohrožuje nízký počet vysokoškoláků. Evropská komise zveřejnila svůj pravidelný report ohledně vzdělávání za rok 2025 a Česko ze zprávy nevychází zrovna lichotivě. Pojďme se na závěry Komise podívat blíže.

Inkluze, z lat. inclusio, znamená v obecné rovině “zahrnutí” nebo “přijetí” jednotlivce do celku. V rámci vzdělávání inkluze znamená, že v tzv. inkluzivní třídě se spolu vzdělávají žáci bez ohledu na jejich zdravotní stav, nadání, sociální status či etnickou příslušnost. Základním principem tzv. inkluzivního vzdělávání je tedy zapojení všech žáků (studentů) do vzdělávacího procesu bez rozdílu. Jde české inkluzivní školství správným směrem?

V momentě, kdy píši tyto řádky, stoupají teploty venku k čtyřiceti stupňům Celsia, na některých místech dokonce přes tuto hodnotu. Teploty dříve bez nadsázky extrémní se dnes mnohem více normalizují, než aby zůstávaly výjimkou. Ti, kteří i dnes popírají vliv člověka na změnu klimatu, jsou nemoudří. Ti, kteří popírají změnu klimatu samotnou, jsou, omlouvám se, hlupáci ignorující dění ve světě kolem sebe. Naštěstí drtivá většina obyvatel naší země změnu klimatu vnímá, protože ji pociťuje sama na vlastní kůži (v dnešních dnech doslova). Přijala-li majorita Čechů změnu klimatu jako právě probíhající realitu, proč se kolem toho u nás děje tak málo?

V minulém článku jsem představil desetibodový plán („Desatero“), který jako možný soubor opatření ke zmírnění demografické krize v České republice představila, v rámci institutu SOLVO, jeho zakladatelka Ivana Tykač. Návrh stojí na třech pilířích – reforma školství, reforma podpory rodin s dětmi a reforma důchodového systému. Nyní se pojďme na jednotlivé pilíře a jejich konsekvence podívat podrobněji.

Po letech horečného přemýšlení pět minut po dvanácté při hledání odpovědi na otázku, jak na střední školy umístit několik početně vysoce nadprůměrných generací dětí, jsme se plynule přesunuli k horečnému přemýšlení při hledání odpovědi na otázku, jak přinejmenším zastavit a přinejlepším zvýšit prudce klesající porodnost v Česku. Mnoho lidí představilo své recepty nejrůznějšího druhu. Se svým plánem, jak zatočit s českým demografickým armagedonem, nedávno přišla manželka českého miliardáře Ivana Tykač.

Začátek astronomického léta, resp. letní slunovrat, se kvapem blíží (letos nastane přesně 21. června 2026 v 10 hodin a 24 minut). Člověk by si tak řekl, že není nic mimořádného na tom, že teploty se blíží či překračují tzv. letní den (tj. den, kdy teplota dosáhne úrovně 25 °C). Nicméně letošní léto a v podstatě celá druhá polovina letošního roku mohou přeci jen být určitým způsobem mimořádné. A mimořádné v negativním slova smyslu. Na otázku „Proč?“ odpovídají aktuální meteorologické modely, které se v drtivé většině shodují – El Niño je tady a může být historicky silné.

Vláda Andreje Babiše představila plán upravující nastavení českého penzijního spoření. Cílem má být snížit (poměrně výrazně) zisky penzijních společností, a naopak zvýšit výnosy pro střadatele. Návrh zákona počítá s rozsáhlými změnami, které v souhrnu skutečně lze bez nadsázky označit za revoluci penzijního spoření v Česku. Co vláda od ledna roku 2027 konkrétně plánuje a ubírají se její myšlenky z ekonomického hlediska rozumným směrem?

Po téměř roce se vracím k tématu roztříštěnosti české samosprávy. V loňském roce jsem se věnoval samosprávám na úrovni obcí. Těch má Česká republika více než 6 000 a náklady na jejich „provoz“ dosahují miliard korun ročně. Nyní se zaměřím na vyšší stupeň – na kraje. Těch má Česko v současné době čtrnáct, ale nebylo tomu tak vždy. Jaké zřízení by bylo dle mého mínění nejefektivnější a co vše by se muselo z důvodu změny krajů změnit?

České školství se v poslední době poměrně výrazně mění – digitalizace přijímacího řízení na střední školy, opouštění klasického ukončení vysokoškolského studia (odklon od psaní závěrečných prací směrem k tzv. projektům), změny v maturitních zkouškách, zavádění slovního hodnocení, větší podpora well-beingu. Stejně tak české školství stojí před velkými výzvami – raketový nárůst agresivity (verbální i fyzické) žáků a studentů, kyberšikana či rozmach návykových látek (např. THC). K proměnám dochází často spíše pod tlakem, živelně než plánovaně a koordinovaně, názorný příklad budiž rušení bakalářských a diplomových prací kvůli stále většímu (zne)užívání umělé inteligence při psaní těchto závěrečných kontrol studia. Nyní se ale reformní úsilí ministra školství upírá na změnu fungování vysokých škol – co je připravováno a jak moc by to proměnilo podobu českých vysokých škol?

A je to tu zase. Opětovně jsme se po nějaké době dozvěděli z výzkumu dvě skutečnosti. Zaprvé to, že Češi jsou spořivý národ. Na tom ve své podstatě není nic špatného, protože dlouhodobě jsme skutečně národ spíše finančně konzervativnější, který si rád střádá na horší časy. Zadruhé jsme se ale dozvěděli, že Češi „spoří“ na běžných a spořících účtech svých bank. U spořícího účtu to ještě není takový přešlap ve správě svých financí, ale v případě běžného účtu jde o katastrofickou chybu, které by se Češi v roce 2026 už skutečně neměli dopouštět. Jak moc jsou Češi spořiví, čím jsou úspory na běžném účtu tak zhoubné a co dělat, aby se Češi měli díky jejich úsporám lépe?