Matěj Novák

Po letech horečného přemýšlení pět minut po dvanácté při hledání odpovědi na otázku, jak na střední školy umístit několik početně vysoce nadprůměrných generací dětí, jsme se plynule přesunuli k horečnému přemýšlení při hledání odpovědi na otázku, jak přinejmenším zastavit a přinejlepším zvýšit prudce klesající porodnost v Česku. Mnoho lidí představilo své recepty nejrůznějšího druhu. Se svým plánem, jak zatočit s českým demografickým armagedonem, nedávno přišla manželka českého miliardáře Ivana Tykač.

Začátek astronomického léta, resp. letní slunovrat, se kvapem blíží (letos nastane přesně 21. června 2026 v 10 hodin a 24 minut). Člověk by si tak řekl, že není nic mimořádného na tom, že teploty se blíží či překračují tzv. letní den (tj. den, kdy teplota dosáhne úrovně 25 °C). Nicméně letošní léto a v podstatě celá druhá polovina letošního roku mohou přeci jen být určitým způsobem mimořádné. A mimořádné v negativním slova smyslu. Na otázku „Proč?“ odpovídají aktuální meteorologické modely, které se v drtivé většině shodují – El Niño je tady a může být historicky silné.

Vláda Andreje Babiše představila plán upravující nastavení českého penzijního spoření. Cílem má být snížit (poměrně výrazně) zisky penzijních společností, a naopak zvýšit výnosy pro střadatele. Návrh zákona počítá s rozsáhlými změnami, které v souhrnu skutečně lze bez nadsázky označit za revoluci penzijního spoření v Česku. Co vláda od ledna roku 2027 konkrétně plánuje a ubírají se její myšlenky z ekonomického hlediska rozumným směrem?

Po téměř roce se vracím k tématu roztříštěnosti české samosprávy. V loňském roce jsem se věnoval samosprávám na úrovni obcí. Těch má Česká republika více než 6 000 a náklady na jejich „provoz“ dosahují miliard korun ročně. Nyní se zaměřím na vyšší stupeň – na kraje. Těch má Česko v současné době čtrnáct, ale nebylo tomu tak vždy. Jaké zřízení by bylo dle mého mínění nejefektivnější a co vše by se muselo z důvodu změny krajů změnit?

České školství se v poslední době poměrně výrazně mění – digitalizace přijímacího řízení na střední školy, opouštění klasického ukončení vysokoškolského studia (odklon od psaní závěrečných prací směrem k tzv. projektům), změny v maturitních zkouškách, zavádění slovního hodnocení, větší podpora well-beingu. Stejně tak české školství stojí před velkými výzvami – raketový nárůst agresivity (verbální i fyzické) žáků a studentů, kyberšikana či rozmach návykových látek (např. THC). K proměnám dochází často spíše pod tlakem, živelně než plánovaně a koordinovaně, názorný příklad budiž rušení bakalářských a diplomových prací kvůli stále většímu (zne)užívání umělé inteligence při psaní těchto závěrečných kontrol studia. Nyní se ale reformní úsilí ministra školství upírá na změnu fungování vysokých škol – co je připravováno a jak moc by to proměnilo podobu českých vysokých škol?

A je to tu zase. Opětovně jsme se po nějaké době dozvěděli z výzkumu dvě skutečnosti. Zaprvé to, že Češi jsou spořivý národ. Na tom ve své podstatě není nic špatného, protože dlouhodobě jsme skutečně národ spíše finančně konzervativnější, který si rád střádá na horší časy. Zadruhé jsme se ale dozvěděli, že Češi „spoří“ na běžných a spořících účtech svých bank. U spořícího účtu to ještě není takový přešlap ve správě svých financí, ale v případě běžného účtu jde o katastrofickou chybu, které by se Češi v roce 2026 už skutečně neměli dopouštět. Jak moc jsou Češi spořiví, čím jsou úspory na běžném účtu tak zhoubné a co dělat, aby se Češi měli díky jejich úsporám lépe?

V České republice se v návaznosti na změnu unijních pravidel připravuje malá revoluce v právní úpravě tzv. spotřebitelských úvěrů. Nově by u standardních úvěrů měla být zastropována roční procentní sazba nákladů (dále v textu jen „RPSN“), zatímco u krátkodobých půjček by byl stanoven strop celkových nákladů úvěru. Co je spotřebitelský úvěr, co přesně budou v praxi znamenat nová pravidla a mohou mít nezamýšlené důsledky?

Nedávno jsem se v článku zabýval novým institutem v rámci českého dávkového systému – tzv. superdávkou. Ve zkratce řečeno se jedná o nástroj, který „pohltil“ některé dosud fungující dávky českého sociálního systému, čímž vznikla „superdávka“. Vedle pochvaly, že se i v oblasti sociálních věcí začíná v České republice více implementovat digitalizace služeb státu, jsem současně ale poukázal na dva problémy – tím prvním byla digitalizace samotná, když si mnozí účetní a další v oboru působící pracovníci stěžovali na chaos, nepřehlednost, neúplnost či přímo nefunkčnost systému jako takového (připomeňme výrok z praxe „zaregistroval jsem českého pracovníka a přišlo mi potvrzení o registraci Japonce“). Druhým bolavým místem superdávky je koncepční nastavení dávky co do podmínek. Už při jejím zavádění někteří pracovníci v sociální oblasti upozorňovali, že po spuštění superdávky se situace mnoha těch, kteří nějakou dávku sociální pomoci pobírají, podstatným způsobem zhorší. Vypadá to, že to nebyla jenom planá varování.

V dnešní době patří automobil, resp. možnost jej využívat, k základnímu „vybavení“ jednotlivce. Být mobilní znamená větší pracovní i zájmové možnosti a hlavně flexibilitu. Vzhledem k trendu vylidňování měst, kdy se mnozí obyvatelé uchylují do satelitů či přímo na venkov, je pro běžnou čtyřčlennou rodinu automobil nutnost, neb bez něj je rodina značně limitována co do mobility, protože zpravidla každý z rodičů pracuje mimo domov, což znamená nutnost dojíždění. S příchodem dětí vyvstávají logistické výzvy se školou a zejména s odpoledními kroužky. Pojďme se podívat, jak je česká společnost mobilní a z jakých důvodů se na českém automobilovém trhu stále příliš nedaří elektroautům.

Není tomu tak dávno, co jsem psal článek o tom, že v prostředí českého fotbalu po letech klidu opět vypukl skandál. Jednalo se o kauzu plnou „cinknutých“ výsledků, sázek, korupce, úplatků a zejména unfair hry. Celou situaci jsem hodnotil jako největší ostudu, která český fotbal potkala za dlouhá léta a která se s ním bude ještě dlouho táhnout. Bohužel jsem nevěděl, že mnohem větší, smutnější a zcela neakceptovatelný skandál se na český fotbal řítí. 9. května 2026 se český fotbal zařadil mezi fotbalově „balkánské“ země, které si s fanouškovskou kulturou příliš hlavu nelámou. Co se stalo a co si musíme z celé události vzít?

V Česku se již několik dekád (zejména od dostavby jaderné elektrárny Temelín v roce 2000) intenzivně řeší, jak nastavit český energetický mix tak, aby byl ekonomicky a zároveň ekologicky udržitelný. Debata se vede v tomto základním paradigmatu: odklon od uhelných elektráren v roce 2035 a výstavba nových jaderných bloků. Součástí nového energo-mixu má být výrazněji elektřina z obnovitelných zdrojů a též malých modulárních reaktorů. Primárně u solárních a větrných elektráren se však veřejný diskurz stále vede v podstatě toliko v režimu „zastánci versus odpůrci“, takže koncepční plánování je prozatím v útlumu. Dnes se podrobněji podíváme na větrné elektrárny – jak fungují, co vadí jejich odpůrcům, co (ne)jsou relevantní připomínky a jak se političtí představitelé státu snaží tyto zdroje podporovat.

V minulém článku jsem se zabýval tím, zda jako členská země NATO, kterou naše republika od 12. března 1999 je, vydáváme dostatek prostředků na naši obranu, resp. vnější bezpečnost. Po sdělení stanovisek současné a bývalé vlády jsem na základě reportu generálního tajemníka NATO za rok 2025 uzavřel, že alianční závazek 2 % HDP ročně sice naplňujeme, ale druhým dechem jsem dodal, že v kontextu současného globálního napětí lze brzy očekávat silný tlak na růst těchto výdajů až k hodnotě 5 % HDP ročně. Jenže otázce, zda dáváme na obranu naší země dost, by měla předcházet otázka jiná – zda vynakládáme na naši obranu prostředky efektivně.

Poslední dny probíhá na našem politickém kolbišti souboj současné a bývalé vlády o tom, jestli je bezpečnost naší země skutečně prioritou té současné. Podle představitelů bývalé vlády tomu tak není, kdy tento názor opírají primárně o výši výdajů směřovaných do rozpočtu Ministerstva obrany (v současnosti v držení ministra jakožto nestraníka – „odborníka nominovaného vládní stranou SPD“) aktuálního státního rozpočtu a dodávají, že jsme svědky prachsprostého populismu a že prioritou jsou spíše dárečky voličům. Členové současné vládní garnitury tyto výroky popírají a obranu naší země jako svou prioritu vnímají. Pojďme se podívat na čísla a další relevantní okolnosti.

Vznik státního rozpočtu na letošní rok byl překotný. Po loňských volbách a vzniku nové vlády došlo k tzv. rozpočtovému provizoriu, tzn. že státní rozpočet nebyl schválen v řádném termínu (tj. do konce kalendářního roku), pročež země několik měsíců fungovala v omezeném výdajovém režimu. Po schválení návrhu rozpočtu vytvořeného novou vládou začal „standardní“ státní rozpočet, ten byl silně kritizován jak z řady sněmovní opozice, tak ale i z řad ekonomů a odborných institucí. Na otázku, v jaké kondici je letošní státní rozpočet ve skutečnosti, nám odpovídá nedávná studie Centra veřejných financí, která jako referenční období pro popis vývoje příjmů a výdajů státního rozpočtu stanovila roky 2019 až 2026.

Stále častěji se z médií a tiskových zpráv dozvídáme o poměrně mladém, avšak za krátkou dobu dobře zdokumentovaném, fenoménu – o tzv. kyberútocích. Tento pojem můžeme definovat jako akt snažící se o anonymní, neoprávněný přístup k počítači, výpočetnímu systému, počítačové síti nebo jiné počítačové technologii s úmyslem způsobit škodu či získat majetkový prospěch. Jde tedy o protiprávní jednání, které se v on-line prostoru zaměřuje na sabotáže a zneužití různých technologických systémů. Kyber-pirátství, jak se také někdy kyberútokům říká, má skutečně široký záběr. Může jít o akce jednotlivce (tzv. hacker), skupiny, mezinárodní zločinecké organizace (někdy podporované přímo státem), může směřovat proti běžným občanům, institucím (např. nemocnicím) nebo celým městům či dokonce státům. Napáchané škody jsou často zcela nevratné a také velmi drahé. Jak je na tom s kyberútoky Česko a co lze zlepšit pro ochranu našich zájmů?