S odstupem několika měsíců se vracím k tématu úvěrů. Ty spotřebitelské dnes představují drtivou většinu půjček, které se na finančním trhu poskytují. V minulém článku jsem se zabýval záměrem novely, který měl za cíl u nich zavést úrokové stropy, tj. omezit maximální cenu úvěru. Již tehdy jsem považoval předmětný návrh za racionální a jdoucí správným směrem. Na poli úvěrů se nyní objevil nový návrh právní úpravy, který se tentokrát zaměřuje na novodobý nešvar. Je i tato idea po právní a ekonomické stránce správná?
Připomeňme, že spotřebitelský úvěr je legálně definován v § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon“), jako odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Aby došlo k aplikaci tohoto zákona, musí na druhé straně smluvního vztahu (vedle zprostředkovatele úvěru – tj. úvěrujícího) stát výlučně spotřebitel, což je dle § 419 občanského zákoníku každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Právě v uvedeném tkví slabina dnešní úpravy – jde o pověstného ďábla skrytého v detailu. Společnosti provozující „úvěrovou“ činnost jsou si dobře vědomy toho, že chtějí-li se vyhnout podmínkám stanoveným v zákoně, musí docílit toho, že půjčka bude směřovat nikoli spotřebiteli, ale podnikateli. A toho lze docílit poměrně snadno – osoba mající zájem o půjčku si fiktivně založí IČO a úvěr se poskytne jako tzv. podnikatelský úvěr. Tímto v podstatě primitivním trikem se en bloc vyloučí aplikace zákona a úvěrovaný (ten komu bylo půjčeno) se ocitá zcela bez ochrany dané jinak spotřebiteli zákonem. Postupně se pro tento způsob obcházení zákona vžívá pojem „moderní lichva“.
Tito moderní lichváři navíc bohužel dokázali svůj byznys „vylepšit“, samozřejmě k újmě nikoli své. Jde o predátorské poskytovatele různých forem financování či „oddlužení“, kdy jejich činnost je zaměřena na zadlužené vlastníky nemovitostí sloužící k bydlení. Princip je v jednoduchosti následující: společnost osobě poskytne na (pouze pro tento účel založené) IČO úvěr, který má vyřešit její tísnivou finanční situaci, ale podmínkou je zástavní právo na nemovitost dlužníka, které je navíc ve formě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, jehož podpisem dlužník dopředu souhlasí s tím, že v případě nesplácení (a následném zesplatnění) úvěru není třeba soudního rozhodnutí a věřitel může v podstatě okamžitě přistoupit k rychlé exekuci formou dražby zatížené nemovitosti, neboť notářský zápis je způsobilým vykonatelným právním titulem. Do očí bijící je samozřejmě zjevný nepoměr mezi výší poskytnutého úvěru a hodnotou zastavené (exekuované) nemovitosti.
Cest k zamezení těchto praktik je několik: první a účinnou ochranou je znemožnit poskytování podnikatelských úvěrů podnikatelům – fyzickým osobám, a naopak i tyto úvěry podřadit pod zákon o spotřebitelských úvěrech (byť nejde o spotřebitele), zadruhé je možné pro platnost smlouvy podmínit poskytnutí úvěru výlučně pro potřeby podnikatelské činnosti, pro kterou bylo IČO zřízeno. Dalším řešením se nabízí nastavit restriktivně pravidla pro zesplatnění úvěru či pro platnost sepsání notářského zápisu s vykonatelností. Variant se nabízí skutečně široká paleta s vysokou pravděpodobností úspěchu a stát by měl zakročit při zřejmých případech obcházení zákona za současného zneužívání lidské tísně jako zcela nemravného jednání.
JUDr. Matěj Novák
