Ve středu 22. března dopoledne se na Ústředním hřbitově v Plzni sešla u jednoho z hrobů skupinka lidí spjatých zejména s literaturou - pracovníci knihovny, nakladatel, literární kritik, pedagog, herec, zástupci magistrátu města Plzně a hlavně spisovatelé.
Hrob, u kterého se všichni sešli, je místem posledního odpočinku významného plzeňského spisovatele Miloslava Nohejla. Důvodem setkání byl pietní akt, během něhož byl hrob prohlášen hrobem čestným.
Pietního aktu na ústředním hřbitově u příležitosti prohlášení čestného hrobu plzeňského spisovatele a knihovníka Miloslava Nohejla (1896-1974) se zúčastnili: radní pro oblast kultury a památkové péče Mgr. Eliška Bartáková, radní pro oblast sociální a aktivní život seniorů Ing. Jiří Šrámek, ředitel Úřadu služeb obyvatelstvu MMP Ing. Přemysl Švarc a vedoucí odboru kultury MMP PhDr. Květuše Sokolová. Dále byli přítomni ředitelka Knihovny města Plzně Mgr. Helena Šlesingerová, MBA, ředitelka Správy hřbitovů a krematoria města Plzně Kateřina Šneberková, předsedkyně Střediska západočeských spisovatelů Milena Hasalová a samozřejmě řada dalších lidí literárního světa - doc. Vladimír Novotný, Marek Velebný, Stanislav Bukovský, Miloslav Krist, Jana Horáková a další.
Ředitelka Knihovny města Plzně Helena Šlesingerová ve své řeči mimo jiné zdůraznila působení Miloslava Nohejla v roli ředitele Krajské lidové knihovny v Plzni v letech 1948-1951, kde pracoval již po studiích již v letech 1921-22. Celý život Miloslava Nohejla byl vlastně spojen s Plzní. Z nevydaných textů Miroslava Nohejla přečetl ukázku herec a ředitel Divadla Dialog Jakub Zindulka. Přítomní k Miroslavu Nohejlovi uvedli, že všichni literaturu milující Plzeňané by se mohli pokládat za pomyslné Nohejlovy děti. Přítomen byl i literární historik, kritik a publicista Doc. PhDr. Vladimír Novotný Ph. D., autor obsáhlé monografie o Miloslavu Nohejlovi, v níž spisovatele označuje za nejvýznamnějšího regionálního meziválečného novelistu a romanopisce. Kytici na spisovatelův hrob položila za Středisko západočeských spisovatelů jeho předsedkyně Milena Hasalová.
Miloslav Nohejl (*26. května 1896, Plzeň – †25. října 1974, Plzeň) byl český spisovatel-prozaik, autor povídek a románů z první republiky (Souhlas, Deset let nerozhoduje, Svět nic neví), doby okupace a osvobození (Holýma rukama, Sirény oslavují Plzeň).
Maturoval roku 1914 na První české státní reálce v Plzni, v letech 1914 – 15 studoval na Vysoké škole technické v Praze, roku 1915 se stal úředníkem města Plzně. V letech 1921 – 22 vystudoval Státní knihovnickou školu v Praze a stal se knihovníkem Městské knihovny v Plzni. V období 1948 – 51 byl Miloslav Nohejl ředitelem Krajské lidové knihovny v Plzni, potom odešel do invalidního důchodu.
Debutoval roku 1915 fejetonem v plzeňském Českém deníku (pod šifrou M. T. ) a 1919 povídkou v časopise Cesta. Publikoval v periodikách Pramen (zvláště referáty o plzeňském divadle), Host, Sever a východ, Národní osvobození (hlavně referáty o plzeňských divadlech), České slovo (divadelní referáty a sloupky), Lidové noviny (1929–34 zde sloupky a referáty), později ve Zpravodaji Šrámkovy Sobotky aj. Redigoval edici Proměny (Plzeň 1928). Od 1922 byl členem Literární skupiny. Ve 30. letech spolupracoval s pražským rozhlasem (dělnické vysílání), od 1956 s plzeňským rozhlasem (literární pásma). Podle jeho předlohy byl natočen film Svět nic neví (1987, r. Jiří Svoboda, sc. Václav Šašek a Jiří Svoboda). Užíval šifer M. Nh, M. T. , Nh.
Ústřední téma próz, které Nohejl publikoval do roku 1945, tvoří vztahy mileneckých nebo manželských dvojic. První tři povídkové knihy odkrývají ve zdánlivých náhodách osudového činitele, který vede hrdiny k extrémním rozhodnutím; mučivá záhadnost, skrývající se pod povrchem událostí, upomíná na R. Weinera, jehož vliv se projevuje také ve stylu. Věcným, chladně analytickým pohledem Nohejl ve svých románech programově „odbásňuje“ realitu a pitvá psychiku všedních lidí v nevšedních – jakoby experimentálně navozených – situacích.
V románu Deset let nerozhoduje dospívá dvojice vyvázaná z původních manželských svazků k naplnění erotického vztahu teprve po letech, kdy opadla mladická vášeň. V románu Svět nic neví jsou popisovány horečnaté stavy prospěcháře, kterému se podaří dokonale provést i utajit vraždu manželky. V Zázraku s Julií probudí mladá, nevšední herečka v hrdinovi namísto milostného okouzlení důvěru, že jeho uprchlá žena se k němu vrátí. V těchto románech stojí mezi většinou oddanými ženami panovačný a chladně kalkulující muž, jehož duševní pochody autor demonstruje bez hodnotícího odstupu.
Po válce napsal Nohejl sérii próz s faktografickým základem. Zahájil ji popsáním osobních zážitků z květnových dnů v Praze, všechny následující však již věnoval Plzni: od beletristicky pojatého průvodce městem přes povídky z dějin pivovarnictví (tři z nich zpracoval rovněž pro mládež), prózy z dávné historie města (Odvrácená tvář), psychologizující autobiografickou válečnou kroniku (Sirény oslavují Plzeň) až po vrcholné dílo Škodové. Tento poslední autorův román sleduje historii rodu zakladatelů známých strojíren; v široce koncipované a přitom hutné skladbě je přechod od poklidné řemeslnické Plzně k rodícímu se průmyslovému středisku organicky spjat s osobními osudy tří generací. Duševní problematika Nohejlových ctižádostivých hrdinů zde dostala konkrétní cílevědomou náplň, a tím došla přesvědčivé realizace idea mužnosti, k níž se autorovo dílo upínalo jako k ideálu už od svých počátků.
Zmíněn by měl být i beletrizovaný průvodce z roku 1965 - Plzeň s příchutí sladkou, hořkou i kyselou.
