Může jedno neopravené okno, hromada odpadků nebo graffiti na zdi zvýšit kriminalitu a snížit pocit bezpečí ve městě? Podle kriminologické Teorie rozbitých oken rozhodně ano. Tato koncepce, kterou v roce 1982 představili sociologové James Q. Wilson a George L. Kelling, tvrdí, že fyzický stav veřejného prostoru přímo ovlivňuje lidské chování a míru kriminality. Pokud se o prostředí nikdo nestará, vysílá to signál, že v daném místě neplatí žádná pravidla. Drobný nepořádek tak funguje jako magnet pro další, možná i závažnější zločiny.
Často je tento přístup spojován se snížením kriminality v městě New York v 90. letech. Tehdejší starosta Rudy Giuliani (dnešní spojenec Donalda Trumpa, který si nevědomky zahrál i ve druhém filmu o Boratovi) se sice inspiroval touto teorií a často se na ni i odkazoval, nicméně kromě samotného dohledu nad veřejným prostorem využíval i tvrdé policejní represe, které s sebou nesly vlnu dalších negativních dopadů. Tento přístup nazval politikou nulové tolerance.
Jako první se newyorská policie zaměřila na metro. Vagóny, které na sobě měly graffiti nebo jiné známky vandalismu, byly okamžitě staženy z provozu a vyčištěny. Policie se kromě vandalismu zaměřila také na další živly a přestupky, jako byli černí pasažéři v MHD nebo pouliční žebráci. V 90. letech se v New Yorku rapidně snížil počet nejen drobné, ale i těžké kriminality.
Samozřejmě, dnešní míra kriminality se s tou v New Yorku 90. let nedá vůbec srovnávat. Také je třeba zmínit, že klesající kriminalita byla v 90. letech obecným trendem v celých Spojených státech. Pokud by město chtělo tuto teorii využít moderním způsobem, tedy skrze prevenci a urbanismus namísto nástrojů policejní represe, jako jsou noční razie v klubech, muselo by uplatnit komplexní přístup zaměřený na okamžitou nápravu škod a kultivaci prostředí. Součástí tohoto postupu by mělo být odstraňování graffiti do 24 hodin, což sprejery efektivně zbavuje motivace své „umění“ opakovat. Když totiž vidí, že jejich čmáranice do druhého dne zmizí, ztrácejí smysl. Tento tlak na potlačení vizuálního smogu úzce souvisí s udržováním zeleně pod kontrolou a správným osvětlením. V praxi to znamená pravidelnou úpravu stromů či keřů a instalaci silného osvětlení, například v ulicích kolem centrálního autobusového nádraží nebo v městských parcích po setmění. Všechny tyto kroky musí doprovázet neustálá péče o detaily ze strany města, která se projevuje rychlou opravou zničených laviček, okamžitým úklidem černých skládek u popelnicových stání a průběžným čištěním chodníků. Tím samospráva dává jasně najevo, že nad veřejným prostorem neztratila kontrolu.
Princip teorie rozbitých oken je totiž ve výsledku zcela prostý: pokud se o veřejný prostor nestará samo město, proč by se o něj měli starat jeho obyvatelé? Pokud samospráva nedokáže uhlídat pořádek a čistotu v dané lokalitě, vysílá tím signál, že nedokáže uhlídat ani bezpečí. Investice do čistých ulic a opravených laviček tak nejsou jen estetickou záležitostí, ale tou nejlevnější a nejefektivnější formou prevence kriminality.
Jan Chovanec
komentátor podcastu Vyšší bere
