Současná česká opoziční scéna (myšleno demokratický blok stojící proti hnutí ANO) připomíná spíše strategický souboj o přežití, v digitální hantýrce známý jako „battle royale“, než strategické spojenectví s jasným cílem. Hlavní výzvou zůstává snaha zamezit scénáři, který Andrej Babiš neskrývaně obdivuje u svých sousedů: koncentraci moci po vzoru Viktora Orbána v Maďarsku či Roberta Fica na Slovensku. Termín „maďarská a slovenská cesta“ se tak stal pejorativním označením pro demontáž liberálně-demokratických principů.
Paradoxem české scény je hluboce zakořeněná představa o nepropustnosti voličských táborů. Předpoklad, že příznivci ANO, Motoristů či SPD jsou pro demokratické strany „ztraceni“, vede k tomu, že vládní strany soupeří o identickou voličskou základnu pouze mezi sebou. Z této situace pak ve výsledku nejvíce těží Andrej Babiš. Pohled za hranice, do zbylých zemí V4, však nabízí tři odlišné recepty na to, jak čelit disciplinovanému populismu.
Polsko
Polský model pod taktovkou Donalda Tuska je studií o politickém realismu. Po sérii porážek s národně-konzervativním PiS opozice pochopila, že volné volební koalice trpí vnitřní křehkostí. Klíčovým zlomem byla transformace Občanské koalice (KO) v roce 2025 z účelového bloku v jednotný, silný politický subjekt.
Tento proces „institucionální jednoty“ eliminoval vnitřní třenice a umožnil efektivní, centralizovaný marketing. Tusk úspěšně vytvořil jednotnou značku, jejíž sjednocujícími prvky jsou odpor vůči vládě PiS, společensky liberální postoje a podpora liberální demokracie, Evropské unie a NATO. Tento přístup vykazuje silnou paralelu se snahou Petra Fialy o sjednocování demokratických sil, ovšem v Polsku byl dotažen do mnohem pevnější organizační struktury.
Maďarsko
Maďarská zkušenost je lemována traumatem z roku 2022, kdy široká koalice šesti ideologicky nesourodých stran naprosto selhala. Ukázalo se, že proti Orbánovi nestačí „matematický součet“, pokud chybí jednotná vize. Odpovědí na tento marasmus se stal Péter Magyar a jeho hnutí Tisza.
Magyar nezvolil cestu únavného vyjednávání s oslabenou opozicí, ale cestu její faktické likvidace a pohlcení jejích voličů. Vytvořil monolitickou alternativu k Fideszu a zjednodušil politickou mapu na přímý souboj dvou sil.Aby bylo srovnání korektní, nelze pominout fakt, že Viktor Orbán si nechal volební pravidla doslova „ušít na míru“. Existence 106 jednomandátových obvodů, kde o vítězi rozhoduje prostá většina v jediném kole, představuje pro roztříštěnou opozici nepřekonatelnou bariéru. Zatímco český poměrný systém nabízí prostor pro pluralitu, ten maďarský je neúprosný: buď se opozice sjednotí do jednoho bloku, nebo v systému většinových obvodů naprosto vymaže svůj vliv.
Zatímco Maďarsko našlo svého vyzyvatele v Péteru Magyarovi, který po dvou dekádách ve strukturách Fideszu otočil zbraně proti svému učiteli, Česko na podobný fenomén stále čeká. Scénář, ve kterém by Andreje Babiše ohrozil někdo z jeho vlastních řad, se v našem prostředí jeví jako absurdní. Přesto je právě tato myšlenka – že největší hrozba pro populistu přichází z jeho nejbližšího okolí – fascinujícím mementem, které maďarská cesta české opozici jasně ukazuje.
Slovensko
Slovenská realita je té české nejbližší, a to včetně svých slabin. Absence dominantního sjednotitele typu Tuska či Magyara vede k fragmentaci na liberální Progresívne Slovensko, konzervativní KDH, SaS a Hnutie SLOVENSKO. Přestože Michal Šimečka vede nejsilnější opoziční stranu, nedisponuje takovou autoritou, aby ostatní subjekty plně integroval.
Situaci navíc komplikuje přítomnost excentrických figur, jako je Igor Matovič, který svou nepředvídatelností často zastiňuje racionálnější opoziční diskurs. Slovensko tak zůstává u modelu kooperace autonomních jednotek, což sice zachovává ideologickou identitu stran, ale oslabuje schopnost generovat jednotný a srozumitelný proti-tlak vůči vládní moci.
Závěr pro českou scénu
Jednota české opozice zatím existuje pouze jako zbožné přání jejích voličů. Otázkou zůstává, jak velkou část demokratického právního státu musí Andrej Babiš ještě narušit, než opozice upřednostní jednotný postup před vzájemnými spory.Pokud to nedokážou, riskuje současná scéna nástup nového vyzyvatele, který tyto proudy sjednotí pod vlastní značkou – přesně po vzoru maďarské dominance.
Jan Chovanec, komentátor podcastu Vyšší bere
