Vážení čtenáři,
hlavním záměrem tohoto textu je srovnat moderní dezinformace s náboženskými dogmaty, která se stala pilíři víry napříč různými společnostmi. Oba fenomény sdílejí identické rysy: nabízejí prosté odpovědi na komplexní otázky, navozují pocit bezpečí a formují neprodyšně uzavřené komunity.
Často zůstává nepochopeno, proč lidé lživým zprávám tak snadno podléhají a aktivně je vyhledávají. Položíme-li si otázku, v čem spočívá jejich skutečná hodnota, musíme rozlišovat dvě roviny – perspektivu příjemce a tvůrce. Pro adresáta je manipulativní sdělení lákavé svou srozumitelností a emočním nábojem, přičemž jej nenutí k vyčerpávající kritické analýze. Autor naopak získává moc – nejen nad samotným tokem informací, ale i nad způsobem, jakým druzí vnímají realitu.
Falešná zpráva bývá zpravidla obsahově triviálnější než skutečnost, což je její největší zbraní. Na složité společenské problémy nabízí přímočaré, barvité a snadno uchopitelné vysvětlení. V tomto ohledu připomíná církevní dogmata, která po staletí osvětlovala neznámé přírodní úkazy či spirituální záhady.
V informačním vakuu platí zlaté pravidlo: lepší špatná informace než žádná. Pokud oficiální zdroje mlčí, uživatel si odpověď najde jinde – a v ten moment stát či instituce ztrácejí vliv i důvěru. šiřitel bludů tak nad svým publikem přebírá kontrolu. Jakmile si vybuduje loajalitu, stává se nezpochybnitelnou autoritou. Tento princip není revoluční; státy, církve i charismatičtí vůdci jej k upevnění moci využívají odnepaměti.
Moderní dezinformační sítě věrně kopírují dynamiku sekt. Komunity sdílející alternativní pravdy se izolují od vnějšího světa, odrazují své členy od kritického dialogu a motivují je k přerušení kontaktů s lidmi mimo „vyvolenou“ skupinu. Vytvářejí tak prostředí, kde se stoupenci vzájemně utvrzují ve vlastních bludech – přesně v duchu náboženských kultů.
Zatímco náboženství poskytuje rámec pro chápání světa a dává lidem identitu, dezinformace nabízejí návodné příběhy, které tiší strach a nejistotu. V digitální éře se staly novým druhem víry – takové, která nepotřebuje oltáře, protože jí stačí zářící obrazovky chytrých telefonů.
Pojem „dezinformace“ dosud postrádá přesné právní vymezení. Tato nejasnost je paradoxně jedním z hlavních nástrojů těch, kteří jejich šíření podporují. Snaží se problém bagatelizovat tvrzením, že za dezinformaci lze označit jakoukoli nepravdu či neověřený fakt. Absence zákonné definice nás však nesmí v boji proti tomuto jevu paralyzovat.
Závěrem
Dezinformace jsou útočištěm pro ty, kteří nedokážou či nechtějí přijmout složitost dnešního světa. Je to krutá, ale zasloužená rána, kterou jsme si uštědřili sami – především dlouhodobým zanedbáváním školství. Náš vzdělávací systém zcela opomenul pěstování kritického myšlení a schopnost formulovat vlastní názory, místo toho nadále glorifikuje mechanické opakování faktů předkládaných učitelem jakožto absolutní autoritou. Současnost nás tak namísto informační renesance vrací spíše do období temného středověku.
Tyto narativy jsou tvořeny profesionály s jasným cílem: podkopat soudržnost společnosti a manipulovat s lidskou důvěřivostí. Máte-li pocit, že se někdo z vašich blízkých stal obětí manipulací, pamatujte, že jste to možná právě vy, čí pomoc potřebuje. Přistupujte k němu jako k členovi sekty – opatrně, bez přímé konfrontace a zbytečných výčitek. Nelze spoléhat na to, že problém vyřeší stát. Možná jste to právě vy, ke komu má dotyčný stále ještě zbytek důvěry.
Jan Chovanec, komentátor podcastu Vyšší bere
