Matěj Novák

Od dubna letošního roku začalo v praxi platit tzv. „Jednotné měsíční hlášení zaměstnavatele“ (dále v textu také jen „JMHZ“), zřízené zákonem č. 323/2025 Sb. V jádru věci jde o skvělý digitalizační počin našeho státu – zaměstnavatelé nemusí posílat téměř třicet formulářů různým státním institucím, ale pošlou pouze jeden – České správě sociálního zabezpečení (dále v textu jen „ČSSZ“), která předmětná data a údaje sama rozešle jednotlivým ostatním institucím (např. finančnímu úřadu, úřadu práce či statistickému úřadu). Jenže se zdá, že tento skutečně dobře vymyšlený krok na cestě k plné digitalizaci se příliš nepovedl, protože lidé z praxe poukazují jednak na až přehnanou detailnost, která přílišně zasahuje do osobní sféry zaměstnanců a dále na nefunkčnost a nepropracovanost samotného systému z hlediska digitálního. O co konkrétně jde?

Od ledna roku 2021 nefiguruje v českém daňovém systému tzv. superhrubá mzda (dále v textu také jen „SHM“), kdy došlo po 13 letech fungování k jejímu zrušení. Šlo o výrazný zásah do příjmové stránky státního rozpočtu, kterého se dopustily tehdy vládní ODS spolu s opoziční ANO a SPD. Ekonomové od té doby hovoří o tom, že tento krok vytvořil v českém státním rozpočtu výraznou disbalanci, která se promítá v tzv. strukturálním deficitu (deficit státního rozpočtu očištěný o externí vlivy, tj. deficit „v naprosto normálních ekonomických časech“). Ten se pohybuje v současné době v intervalu 1,75 % až 2,25 % HDP. Co zrušení superhrubé mzdy vlastně znamenalo, co způsobilo a proč to byl nedopracovaný krok?

Hovoří se o tom dlouhodobě – české domácnosti, které se potýkají s finančními problémy, pročež by prošly tzv. majetkovými a jinými testy, kterými jsou podmíněny výplaty dávek z českého sociálního systému, často této možnosti nevyužívají. Důvodem je například ostych, že se nedokáží uživit sami a musí „žebrat“ o pomoc u jiných nebo vysoká administrativní náročnost. Proti problému prvému kontinuálně bojují (nejenom) nevládní organizace, které se snaží vysvětlit, že žádat o sociální dávky není žádná reputační katastrofa na rozdíl od půjčování si statisíců korun od nebankovních institucí s extrémně nevýhodnými podmínkami. S druhým problémem měla pomoci zejména tzv. superdávka. Jak se na obou frontách daří? Odpověď nám poskytne čerstvá studie společnosti PAQ Research.

Po několika týdnech od začátku války USA a Izraele proti Íránu můžeme konstatovat, že se ve světové ekonomice stalo (bohužel) přesně to, čeho jsme se obávali a co světová ekonomika v současnosti skutečně nepotřebovala – další silný proinflační impuls. Pár dní po začátku války došlo ke skokovému nárůstu ceny ropy, načež promptně zareagovaly ceny benzínu a nafty na čerpacích stanicích. Právě vysoké náklady na dopravu a s tím spojený strach z růstu cen zboží a služeb byly důvodem, proč se česká vláda rozhodla regulovat složky výsledné ceny pohonných hmot. Pojďme se nyní podívat, zda jde o kroky efektivní, které skutečně přinesou finanční úlevu.

Po čase se vracím k mezilidskému tématu: Čechové a Češky a jejich partnerský život. V české společnosti již delší dobu panuje jakýsi neurčitý, ale všemi poměrně silně vnímaný pocit, že dnešní mladí Češi se neumí seznamovat, resp. že jim to „v praxi“ moc nejde. Abychom mohli pocit nahradit reálnými daty, podíváme se na zbrusu nové závěry výzkumného projektu Současná české rodina, který je počinem Masarykovy Univerzity v Brně. Co se lze ze závěrů studie, jejíž sběr dat proběhl v roce 2025 na více než 3 700 respondentech ve věku 21 až 74 let, dozvědět?

Vrcholný český orgán kontroly zřízený Ústavou ČR sídlící v Brně – Nejvyšší kontrolní úřad (dále v článku jen „NKÚ“) – vydal pravidelnou výroční zprávu své činnosti za minulý rok. V něm (tradičně) konstatuje, že České republice se (nejen) v oblasti digitalizace nedaří a jde bohužel o dlouhodobý stav, ač jsou na nedostatky dotčená místa státní správy úřadem pravidelně (nejen v závěrečné výroční zprávě) upozorňována. NKÚ během uplynulého roku provedl celkem 32 kontrolních akcí u 142 prověřovaných osob, v rámci nichž prověřil majetek a finanční operace za téměř 100 miliard korun českých. Jaké jsou závěry NKÚ a proč jde pro adresáty o mnohdy skličující a depresivní čtení?

Od včerejšího dne, tj. 1. dubna 2026, byly navýšeny tarify pro státní zaměstnance a těm se tak nyní bude žít lépe. Aspoň toto jsme několikrát slyšeli z úst ministra práce a sociálních věcích. Na první pohled by se tak státním zaměstnancům mělo skutečně začít dařit o něco lépe, neboť budou mít vyšší příjmy. Jenže se zdá, že jde skutečně jenom o první zdání a při hlubším zkoumání celé problematiky docházíme ke znepokojivému závěru – přidání nakonec nemusí být o tolik, o kolik je prezentováno či nemusí být dokonce žádné. Jak k tomu může dojít?

Po několika měsících se vracím k tématu koncesionářských poplatků. Ve svém říjnovém článku jsem rozebíral, co to vlastně koncesionářský poplatek je, jaké instituce jsou skrze ně financovány, že i přes právní označení „poplatek“ se dle obsahu nejedná o nic jiného než daň a zamýšlel jsem se nad tím, jak s touto skrytou daní naložit. Můj návrh byl jít „netflixovskou“ cestou – tzn. zpřístupnit vysílání tomu, kdo o něj má skutečný zájem a kdo za tuto službu chce platit. Nová vládní koalice si vzala téma koncesionářských poplatků za jedno ze svých hlavních témat a dle programového prohlášení mělo dojít k významné změně – zrušení koncesionářských poplatků a zajištění financování České televize a Českého rozhlasu skrze státní rozpočet...

Českou fotbalovou scénou po dvou dekádách „klidu a fair play“ znovu otřásá reputační skandál. V úterý 24. března 2026 provedla Národní centrála proti organizovanému zločinu (dále jen „NCOZ“) v součinnosti s Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci policejní razii obřích rozměrů, v rámci níž byly zadrženy desítky lidí, včetně známých postav českého fotbalu. Současně se problém týká přímo i některých českých fotbalových klubů. Koho se policejní zátah týká, co o něm zatím víme a jaké mohou přijít pro jednotlivé aktéry postihy?

Nakoupit nemovitost za co nejmenší cenu a obratem ji prodat za co nejvyšší. Tímto jednoduchým popisem lze přiblížit metodu obchodu zvanou flipování. Jedná se o fenomén, který v českém realitním prostředí rezonuje poslední tři roky. Na první pohled zcela legitimní podnikatelsko-investorský záměr však za stěnou ušlechtilosti skrývá doslova mafiánský způsob zneužívání lidské tísně a neinformovanosti, které velice často na konci ústí v lidské neštěstí. Co to vlastně flipování je, jak funguje a co ho umožnilo?