1. Adaptace má okamžitý a lokální výnos. Když stát investuje do protipovodňové ochrany, vodních nádrží, chlazení měst, retenčních opatření, odolnějších sítí, varovných systémů či zdravotní prevence při vedrech, přínos zůstává doma. Sníží škody na českých domácnostech, firmách, infrastruktuře i veřejných rozpočtech.
2. Mitigace má globální problém černého pasažéra. Snížení českých či evropských emisí má klimatický účinek jen tehdy, když podobně jednají i největší emitenti. Adaptace tímto problémem netrpí: i když Čína, Indie či USA své emise nesníží dostatečně rychle, česká protipovodňová hráz, lepší městská zeleň, odolnější sítě či zvýšení kapacity železnice fungují.
3. Adaptace nevyžaduje, aby svět koordinovaně změnil chování. Drahá dekarbonizace stojí na předpokladu rozsáhlé globální koordinace, stabilních pravidel, technologického pokroku a politické trpělivosti voličů. Adaptace je decentralizovaná: obec, kraj, firma, zemědělec nebo pojišťovna mohou jednat hned. Ekonomicky je to robustnější strategie, protože není závislá na tom, zda se celý svět dohodne.
4. Peníze mají alternativní náklady. Každá miliarda vložená do dotací na drahé technologie, které zatím nejsou konkurenceschopné, chybí ve zdravotnictví, školství, dopravě, bezpečnosti, jaderné energetice, vodohospodářství nebo snižování dluhu.
5. Adaptace lépe odpovídá nejistotě. Nevíme přesně, jak rychle poroste teplota, jaké budou regionální dopady, jak se vyvinou technologie ani jak budou jednat ostatní státy. V takové nejistotě dávají smysl opatření, která mají přínos ve více scénářích: voda v krajině, odolná infrastruktura, menší tepelné ostrovy měst, záložní zdroje, lepší krizové řízení. Adaptace není popíráním klimatické změny, nýbrž její praktickou akceptací.
6. Evropa riskuje ztrátu konkurenceschopnosti. Když malá otevřená ekonomika zdraží energii, dopravu a výrobu rychleji než konkurenti, část průmyslu se může přesunout mimo Evropu. Výsledkem pak nejsou nutně nižší globální emise, ale jejich přesun do zemí s levnější energií a často vyšší emisní náročností. To je ekonomicky i ekologicky slabý výsledek: domácí průmysl oslabí, spotřebitel platí víc a klimatu se místně uleví jen účetně, ne globálně fakticky.
7. Adaptace je politicky průchodnější. Lidé snáze přijmou investici do protipovodňové ochrany, vody, stínu ve městech (vlna kritiky za nově vybetonované Náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze je výmluvná) nebo stabilní elektřiny než drahé zákazy, povolenky a regulace, jejichž klimatický efekt je vzdálený a neviditelný. Politika, která je ekonomicky bolestivá a přitom málo srozumitelná, vytváří odpor. Adaptace je „klimatická politika bez kulturní války“.
8. Nejúčinnější mitigace není drahé donucování, ale levná technologie. Ekonomicky racionální pozice není „nedělejme nic“. Je to: investujme do výzkumu, jádra (které EU ještě nedávno chtěla fakticky vyloučit coby špinavý zdroj), akumulace, sítí, nízkoemisního tepla, vodíku tam, kde dává smysl, a průmyslových inovací — ale nenuťme ekonomiku masově používat technologie dříve, než jsou levné a škálovatelné. Klimatická politika má snižovat riziko, ale nesmí stát víc než škody, kterým brání.
9. Adaptace chrání i před dnešními extrémy, nejen před budoucím klimatem. Povodně, sucho, vedra, výpadky elektřiny či požáry nejsou jen problém roku 2100. Způsobují škody už nyní. Tím je adaptace podobná pojištění: její výnos se nepočítá jen v nižších emisích, ale v nižších škodách, nižších pojistných plněních, menších výpadcích výroby a menší zátěži veřejných rozpočtů.
10. Adaptace je férovější vůči chudším domácnostem. Drahá dekarbonizace, na níž staví Green Deal EU, zdražuje energie, bydlení, dopravu a potraviny. To disproporčně dopadá na nízkopříjmové domácnosti. Adaptace naopak může cílit přímo na zranitelné: senioři při vedrech, obce v záplavových oblastech, zemědělci v suchých regionech…
