Debata o věkových limitech pro volené funkce v Česku stojí na předpokladu, že vyšší věk znamená vyšší kvalitu rozhodování. Při pohledu na politickou praxi posledních 35 let však tento předpoklad nelze brát zcela vážně. Historie věkových hranic českého volebního systému i mezinárodní praxe ukazují, že jde spíše o tradici „rady starších“ než o racionálně podložené pravidlo zajišťující lepší chod státu. V době, kdy se opakovaně otevírá otázka věku pro aktivní volební právo, dává smysl ptát se, zda by právo být volen nemělo být stejně dostupné.
Tradiční argumentace pro vysoké věkové limity u pasivního volebního práva vychází z představy, že politická zralost a schopnost nést odpovědnost přicházejí až s věkem. V českém případě se tento princip promítl do hranice 21 let pro poslance a 40 let pro senátory a prezidenta. Tyto hodnoty však nejsou výsledkem moderní analýzy fungování demokracie, ale spíše historického přenosu starších ústavních modelů.
Kořeny těchto limitů lze hledat už v předmoderních systémech, zejména v římské republice, kde existoval pevně daný postup kariéry (cursus honorum) s věkovými minimy. Tento princip byl později převzat do ústavních systémů moderních států, včetně Spojených států, kde byla stanovena hranice 25 let pro dolní komoru, 30 let pro Senát a 35 let pro prezidenta. Smyslem bylo omezit přístup k moci na „osvědčené“ jedince v době, kdy byla politika elitní záležitostí a přístup ke vzdělání omezený.
České ústavní řešení vznikalo po roce 1989 právě v tomto myšlenkovém rámci. Tvůrci Ústavy vycházeli z prvorepublikové tradice i ze zahraničních vzorů, především německého a amerického modelu. Senát byl koncipován jako stabilizační a konzervativní prvek systému – „pojistka demokracie“ – a tomu odpovídala i vyšší věková hranice 40 let. Předpokládalo se, že starší kandidáti budou méně podléhat momentálním politickým náladám a budou schopni korigovat rozhodnutí dolní komory. Výsledek však není jednoznačný – zatímco Poslanecká sněmovna v posledních letech částečně generačně obměnila své složení, Senát působí spíše jako instituce s omezenou dynamikou.
Hranice 21 let pro poslance reflektovala při tvorbě ústavy kompromis mezi rozšiřováním volebního práva, tradicí a požadavkem minimální „zralosti“. V době jejího přijetí šlo o relativně běžný standard. Dnes je však tato hranice v evropském kontextu spíše nadprůměrná a v kombinaci s vyššími limity pro jiné funkce působí disproporčně.
Společenské podmínky, z nichž tyto limity vycházely, se zásadně změnily. Vzdělání je dostupnější, informační bariéry prakticky neexistují a mladí lidé se zapojují do veřejného života mnohem dříve než v minulosti. Přesto zůstávají věkové limity téměř beze změny – jako relikt doby, kdy byla politika výsadou úzké skupiny.
Mezinárodní srovnání ukazuje, že takto nastavený systém není standardem. Ve Francii může občan kandidovat na prezidenta již od 18 let. Zajímavé je, že ani u prezidentské funkce není věk pro voliče nutně překážkou. Emmanuel Macron se stal prezidentem ve 39 letech, tedy pod českým limitem. Podobně Gabriel Boric zvítězil v prezidentských volbách v Chile ve 35 letech a stal se jedním z nejmladších prezidentů na světě. Tyto příklady ukazují, že voliči jsou schopni posoudit kvalitu kandidáta bez ohledu na dosažený věk.
Český systém tak vytváří výraznou asymetrii. Pokud by došlo ke snížení věku pro aktivní volební právo na 16 let, jak se někdy diskutuje, rozdíl mezi možností volit a kandidovat do Senátu by činil až 24 let. Taková disproporce je z hlediska principu rovnosti obtížně obhajitelná.
Z pohledu liberální politické filozofie jde o zbytečnou bariéru. Stát na jedné straně uznává mladého člověka jako plně odpovědného – může pracovat, podnikat, uzavírat smlouvy, sloužit v armádě či nést trestní odpovědnost – ale zároveň mu upírá možnost ucházet se o veřejnou funkci. Tento rozpor ukazuje, že věkové limity nejsou založeny na konzistentním principu, ale spíše na tradici a obavách.
Argument, že Senát potřebuje „zkušené“ osobnosti, přitom nemusí být v rozporu se snížením věkové hranice. Zkušenost není dána pouze věkem a volič má vždy možnost dát přednost starším kandidátům. Zásadní rozdíl spočívá v tom, že by šlo o rozhodnutí voličů, nikoliv o předem stanovené omezení.
Snížení věkové hranice pro kandidaturu na 18 let by proto nepředstavovalo destabilizaci systému, ale jeho otevření a harmonizaci. Neznamenalo by to nápor nezkušených politiků, ale rozšíření prostoru pro soutěž myšlenek a osobností.
Změna by zároveň odstranila vnitřní rozpor české demokracie: situaci, kdy občan může rozhodovat o politických funkcích, ale sám do nich po dlouhou dobu nesmí kandidovat. Pokud má být naše demokracie skutečně založena na rovnosti, měla by platit jednoduchá zásada – kdo může volit, má mít i právo být volen.
Autor: Vojtěch Kuna, komentátor podcastu Vyšší bere
