Plzeňské náměstí Republiky a okolí sadů se v posledních letech stalo dějištěm střetu dvou světů. Na jedné straně stojí represivní snahy radnice v podobě vykazování „lidí bez domova“ z území města a hrozby vězením, na straně druhé Aleš, Honza a další lidé z masa a kostí, pro které je centrum Plzně „obývákem“ z nouze, nikoliv z rozmaru. Současný kurz se vydává drahou, neefektivní a z podstaty nehumánní cestou. Skutečně lidský a lidem přátelský přístup totiž nespočívá v zavírání do cel, jejich vyvážení na území jiných obcí, ale v nabídce odpovědnosti, která vrací člověku důstojnost. Inspiraci nemusíme hledat v utopických příručkách, ale v pražských Vysočanech.
Jako člověk, který má možnost srovnávat život v našem krajském městě s metropolí i zahraničím, se nemohu zbavit pocitu, že v Plzni v otázce bezdomovectví přešlapujeme na místě. Zatímco se u nás debatuje o tom, zda za deset přestupků posílat lidi bez domova za mříže, nebo jak je legislativně vytlačit za hranice katastru, v Praze 9 už roky funguje model, který ukazuje, že i pravicová politika může být lidská a zároveň nesmírně praktická.
Starosta Prahy 9 Tomáš Portlík (ODS) pochopil věc, která nám v Plzni uniká. Lidé na okraji společnosti nejsou homogenní „masa problémů“. Jsou to jednotlivci s unikátními příběhy – rozvody, exekuce, ztráta práce. Portlíkův projekt „Homeless Blues“ nestojí na charitě, která jen pasivně udržuje status quo, ale na směně. Městská část nabídla lidem bez domova skromné, ale bezpečné zázemí v obytných buňkách. Podmínka? Žádné drogy, alkohol pod kontrolou, a především práce pro komunitu. Výsledek? Lidé, kteří dříve přespávali v křoví, dnes v Klíčovských sadech pasou ovce, suší ovoce v obecní sušárně a udržují v čistotě lokality, kam by se technické služby dostávaly jen stěží.
Tento přístup je hluboce liberální. Neříká „stát se o tebe postará“, ale „tady máš šanci a nástroje, aby ses mohl postarat sám o sebe“. Tím, že tito lidé dostali rajon a odpovědnost, přestali být cílem represe a stali se subjekty správy veřejného prostoru. Je to návrat k normálu, který vrací sebeúctu. Samospráva by neměla být jen nástrojem na represi. Pravicový pohled na svět přece ctí efektivitu. A co je efektivnější? Platit tisíce korun denně za vězeňskou celu pro Iva, který si otevřel „krabicák“ na lavičce, nebo investovat zlomek té částky do mobilní buňky a terénního pracovníka, který mu pomůže vyřídit doklady a najít smysl v úklidu parku? Většina Plzeňanů si přeje totéž: bezpečné a čisté město. Represivní přístup, který se snaží lidi bez domova „nevidět“ nebo je někam odsunout, problém neřeší, jen ho posouvá o ulici, čtvrť či obec dál. Když ale člověk z okraje společnosti dostane šanci stát se „správcem“ určitého místa – jako se to povedlo v Plzni u katedrály sv. Bartoloměje, kde lidé bez domova pomáhají s ostrahou – pocit bezpečí se paradoxně zvyšuje.
Ti lidé znají ulici lépe než kdokoliv jiný. Pokud jim dáme důvěru a vestu, stanou se spojenci, ne nepřáteli. To není žádný sociální aktivismus. Je to pragmatická sociální politika, která uznává, že každý člověk má svou důstojnost. Dehumanizace – tedy vnímání bezdomovců jako pouhé „přítěže“ – nemá s hodnotami demokratické společnosti nic společného. Naopak, demokracie by měla stát na ochraně lidské důstojnosti a podpoře těch, kteří jsou ochotni se o svůj návrat přičinit. Plzeň má na víc než jen na represi a nouzová centra v prostorech bývalého depa. Máme šanci být inovativní, citliví, a přitom důsledně dbát na pořádek. Projekt z Prahy 9 ukazuje, že to jde i bez represí a bez astronomických nákladů. Stačí jen přestat vnímat lidi bez domova jako problém, který je třeba vymazat, a začít je vnímat jako spoluobčany, kterým je třeba nabídnout pomoc a ukázat cestu zpět k běžnému životu.
Skutečná velikost města se totiž neměří počtem obyvatel ani výškou věže katedrály, ale tím, jak dokáže podat ruku těm, kteří už dávno zapomněli, jaké to je stát pevně na vlastních nohou.
Autor: Vojtěch Kuna, komentátor podcastu Vyšší bere
