Plzeňský kraj
Býval jsem dítě neduživé, nebo řekněme málo duživé. Každé ráno už při snídani mně bolelo bříško, chléb namazaný těžko mazatelným “taveným sýrem s vránou“ do mě vůbec nelezl, přestože sýr maminka nožem vyzdobila nějakou kresbičkou, nejčastěji tramvajovými kolejemi. Dělala, co mohla. K tomu nám hrálo dvoulampové, možná i třílampové bakelitové rádio optimistické budovatelské pochody, prokládané časovým oznámením a veselými písničkami přišlými ze Sovětského svazu; na slova jedné z nejčastějších si podnes pamatuji, přepíši je fonetiky: Solněčnyj krug, něbo vakrug, eto risunok maľčiki… často zněla také známá sovětská odrhovačka Kaťuša. To spolu s tím taveným sýrem působilo jako dusítko fyzické i duševní. Všechno bylo dané, přísné – i doma panovalo přísno -, a já se tak ocitl ve světě, jehož zjevná očekávání nejsem schopen naplnit, nemaje patřičné kuráže či schopností, dnes by se řeklo sebevědomí.