V copatém děvčeti s tenisákem v ruce by sotva kdo rozeznal partyzánskou spojku. Bylo jí čtrnáct let, když riskovala život. Psal se rok 1945, do konce války zbývalo několik měsíců a lesy v okolí Valašského Meziříčí se hemžily partyzány...
Zalezte pod postel, budeme střílet
Příběh protinacistického odboje se na Valašsku začal psát na podzim roku 1944, kdy sem po zmařeném Slovenském národním povstání přešly desítky partyzánů, kteří položili základ 1. československé partyzánské brigádě Jana Žižky, která byla největší vojenskou jednotkou vedoucí odboj proti nacistickým okupantům na území Protektorátu Čechy a Morava.
Úkol partyzánů byl následující – co nejvíce ztížit existenci a činnost německých vojenských jednotek. Do odboje se také zapojily desítky statečných lidí – často prostých chalupníků, kteří odbojářům poskytovali úkryt a materiální pomoc. Jedněmi z takto pomáhajících byla i rodina Marie Adámkové (1930 – 2020).
„U nás měli třeba na půdě partyzáni vydělané tašky a měli hlídku a dívali se na Němce a Němci na ně. Proti našemu domu stál veliký kopec Cimbál a Němci z něho dalekohledem obhlíželi obec a partyzáni byli u nás v chalupě. Bylo to brzy zjara, v březnu, a my jsme s maminkou byly na poli. Viděly jsme ty Němce a doma jsme to řekly partyzánům a ptaly jsme se jich, co budeme dělat. Řekli, že budou střílet a my se máme ukrýt pod postel,“ říká Marie Adámková v rozhovoru pro Paměť národa.
Devatenáct chlapů v domě
Marie přišla na svět v Oznici – v obci asi sedm kilometrů vzdálené od Valašského Meziříčí. Rodiče zde vlastnili dvouhektarové hospodářství. Ve svém vyprávění Marie Adámková vzpomíná na idylické večery při svíčkách (v obci tehdy ještě nebyla zavedena elektřina), ale také na tvrdou dřinu na poli, kde musela spolu se starším bratrem Aloisem od útlého věku pomáhat. Ale ta opravdová zkouška, během které jde o život, měla teprve přijít.
Válka do života v obci až do druhé poloviny roku 1944 nijak výrazně nezasahovala. Vše se změnilo příchodem partyzánů. Na konci roku našel v Oznici útočiště jeden z oddílů pod velením Alexandra Dolinova a Pjotra Vasilijeviče Moskalenka – devatenáct partyzánů se tehdy ukrylo v domě Mariiných rodičů: „Spali na zemi na slámě a ve stodole v seně.“
Kráva v gumácích
Rodina se musela ještě více uskrovnit – nejen, že najednou měla mnohem menší prostor k životu, ale partyzáni také zanedlouho snědli všechny zásoby. Naštěstí, síť odboje už byla rozšířená a partyzáni věděli, kde si další jídlo opatřit: „Šli do statku ve vedlejší obci, vzali krávu, obuli jí gumáky, aby zmátli stopy, a převedli ji přes kopce. V lese ji zabili, vnitřnosti zakopali a měli maso.“
Mariini rodiče museli žít v obrovském stresu – protipartyzánská komanda podnikala v okolních obcích a osadách zátahy. Když nacisté odhalili, že někdo odbojáře ukrývá nebo jinak pomáhá, hrozila smrt celé rodině. I přes rostoucí napětí a hmatatelné nebezpečí se čtrnáctiletá Marie a její sedmnáctiletý bratr Alois stali partyzánskými spojkami.
Jan Hronek, který ve svých čtrnácti letech vykonával stejnou činnost na Vsetínsku, popisuje své nasazení takto: „Nebyla to sranda. Musel jsem chodit v noci, nesměl mě nikdo vidět. Němci přišli do obce a postavili vždycky hlídky, musel jsem si najít únikové trasy. Já vše znal, stromy, pěšiny, i se zavázanýma očima. Jednou mě i chytili. Hlídka mě legitimovala. Ptali se mě, kde jsem byl, řekl jsem, že hrát šachy. Jen mi řekl, že jsem moc mladý, abych o půlnoci kdesi hrál šachy, a poslal mě domů. Tak to dopadlo dobře. Také jsem jednou nesl vzkaz na papírku napsaný azbukou. Dostal jsem pokyn, abych ho v případě, že budu mít sebemenší podezření nebo se kdokoli objeví, snědl. Nevěděl jsem, co je tam napsané.“
Zprávy ukryté v copech
Marie Adámková měla pro svou partyzánskou činnost skvělé krytí – byla děvče a měla čtrnáct let. Vzkazy, které nosila a předávala starostovi vedlejší obce Mikulůvky, měla zapletené v copech anebo zatlučené v podrážkách bot. Když šla, pozorovali ji partyzáni z blízkých lesů a ona jim pak dávala smluvenými signály najevo, zda akce proběhla v klidu anebo hrozí nebezpečí.
„Měla jsem po kapsách takové dorozumívací zařízení. Buď jsem měla tenisáky, nebo různé barevné pentličky a taky nafukovací balonky. Vypustila jsem pak třeba balonky. Přesně si to nepamatuji, ale myslím, že když byl žlutý, tak to bylo ještě dobré, když jsem pustila zelený, tak jsem zprávu předala a nic se neděje, když byl červený, tak už to byla ostraha a partyzáni přivolali posily,“ vypravuje Marie Adámková.
Němečtí vojáci, které na svých výpravách potkávala, nepojali vůči děvčeti s copy nejmenší podezření. Jednou procházela obcí, kde se to šedými uniformami jen hemžilo: „Chodila jsem mezi nimi a vůbec netušila, co mám dělat, tak jsem vzala tenisák a házela ho Němcům a oni to zase házeli mně a partyzáni se na to dívali z lesa.“
Každý mu zasadil čtyři rány nožem
Válka nebrala ohledy na nic. Zabij, nebo budeš zabit, tu platilo víc než kdy jindy. Partyzáni jednoho dne odhalili zrádce ve vlastních řadách – podle Marie Adámkové se muž jmenoval František Školoud a pocházel z Holic. Jediným trestem pro takové lidi byla smrt a partyzáni tehdy chtěli svou spravedlnost vykonat přímo v domě.
„Maminka dojila krávu. Přišli a řekli jí, ať nachystá velký nůž a velký hrnec, že budou ve chlévě zabíjet konfidenta. Maminka nevěděla koho a prosila na kolenou, ať ho nezabíjejí v domě, ale ať to udělají někde jinde. Školouda svázali a šli ho zabít do strýcova lesa. Bylo jich šest a každý mu zasadil čtyři rány nožem. Druhý den nám to říkali,“ vzpomíná Marie Adámková a dodává k tomu: „Našli u něj papíry, ve kterých měl poznámky o nejspíše chystaném vypálení Oznice. Jméno mojí rodiny tam stálo na prvním místě.“
Brzy potom, co válka skončila, přijela do Oznice Škaloudova sestra s matkou a prosily, ať jim rodina řekne, kde je zakopáno jeho tělo. Odjely s nepořízenou, četníci prý tehdy Mariiným rodičům přikázali, že místo zrádcova hrobu nesmí prozradit: „Takové to bylo, taková byla tehdy doba,“ hodnotí pamětnice.
Ve stínu smrti láska
Marie se zamilovala do sedmnáctiletého Ivana – partyzána, který pocházel z Podkarpatské Rusi, a který se k odbojářům přidal proto, že mu němečtí vojáci oběsili oba rodiče: „Šlo o dětskou, platonickou lásku. Vždycky mě pohladil po vlasech, a velitel, když to zjistil, tak mu to zakázal.“
Na samém konci války se oddíl z Oznice zapojil do frontových bojů v okolí. Jednoho dne za Marií přišel partyzán, aby jí řekl smutnou zprávu – Ivan svůj poslední boj nepřežil.
„Moc jsem plakala a další dva roky jsem mu na hrob nosila květiny,“ uzavírá Marie Adámková, pro niž se život po válce vrátil do starých, klidných kolejí.
Ve Valašském Meziříčí, kde vystudovala rodinnou školu, pak velkou část života pracovala v Domě obchodu. S manželem Stanislavem vychovali tři syny.
Autor: František Vrba
Děkujeme za podporu městu Valašské Meziříčí a Zlínskému Kraji! Paměť národa stále hledá nové pamětníky. Kdybyste věděli o někom, kdo zajímavým způsobem prožil dějiny 20. století, kontaktujte nás, prosím, na emailové adrese nebo telefonu: jitka.andrysova@postbellum.cz, 777 763 388.
Foto: Paměť národa
