Na dlouhých deset měsíců musel zapomenout na zápasový režim. Plzeňský házenkář Jakub Šindelář se zotavoval po operaci achilovky. Tu si zranil loni v dubnu během semifinálového duelu s Kopřivnicí, prasklá achilovka se navíc utrhla od úponu i s kouskem kosti. I v osmatřiceti letech se ale pivot Talent týmu Plzeňského kraje dokázal vrátit do extraligy. Když začátkem února nastoupil k duelu v hale brněnských Maloměřic, hned soupeři nasázel osm gólů.
„Nechci nijak snižovat soupeře, ale Maloměřice byly na rozehrání asi ideální tým. Nicméně zápas ukázal, že je ještě spousta věcí, na kterých musím zapracovat. A to se v těch dalších utkáních také potvrdilo,“ ohlíží se bývalý český reprezentant Šindelář, odchovanec plzeňské Slavie VŠ.
Když jste pak poprvé po dlouhé pauze nastoupil před plzeňskými fanoušky, vyslechl jste si velké ovace a vřelé přivítání. Potěšilo vás to?
Hned po tom zranění jsem řekl, že nechci kariéru končit tak, že nedohraji zápas. Těšil jsem se na návrat, byla to dlouhá doba, deset měsíců. Byl jsem nabitý energií, naši fanoušci mi dodali další. Ale je vidět, že herní praxe chybí, snad to bude mít stoupající tendenci.
Byla během nucené pauzy chvíle, kdy jste zaváhal, zda se vám povede vrátit?
To ne. Jen jsem nevěděl, jak to bude probíhat. Za patnáct let v extralize to bylo moje první dlouhodobé zranění. Bral jsem to tak, jak to mělo být. Žádné komplikace naštěstí nenastaly. . Myslím, že jsem se vrátil relativně rychle na to, o jak vážné zranění šlo. Byl jsem poslušný pacient. Nevěděl jsem, co si můžu dovolit, takže jsem dodržoval všechno, co mi lékaři nakázali.
Vypadalo to, že se dokonce vrátíte už v posledním domácím utkání před Vánoci proti Zubří. Co se pokazilo?
Přál jsem si to, protože šlo o tradiční charitativní utkání. Nebo že bych byl minimálně napsaný na soupisce a seděl na lavičce. Ale nakonec jsem neprošel prohlídkou u lékařů, muselo se to odložit. Zpětně je to dobře, získal jsem další měsíc a půl na to dohnat kondici.
Kolik vám ještě schází do optimálního stavu?
Ono to není jen o té fyzičce, spíš se potřebuji dostat zpět do herního rytmu. Já to měl vždycky tak, že jsem si třeba v přípravě myslel, jak jsem na tom fyzicky dobře, ale když přišlo zápasové tempo, nejdřív jsem si na ten rytmus musel chvíli zvykat. Šlo to postupně.
Během pauzy jste si zkusil také roli asistenta hlavního trenéra Petra Štochla. Je to možná cesta do budoucna?
Já jsem se během zranění přidal k manželce a Martinovi Ládovi, kteří na Slavii VŠ Plzeň, mém mateřském klubu, trénuji malé holky. V týmu je i naše dcera a musím říci, že mě to rychle začalo naplňovat. Až tak, že nyní, kdy jsem začal zase hrát, mi to piplání dětí schází. Pere se ve mně, jestli dcera a holky na Slavii, nebo v aktivní kariéře ještě pokračovat... Uvidíme, co bude po sezoně.
