Matěj Novák: Nahrazení tradičních známek slovním hodnocením – správná cesta pro české školství?

V tuzemsku se tradičně hodnotí žáci známkami na stupnici 1-5 (slovně vyjádřeno „výborně, chvalitebně, dobře, dostatečně a nedostatečně“). Tento způsob vyjádření míry (ne)úspěchu žáka v jeho výkonu s námi sdílí většina Evropy, rozdíl panuje často pouze v samotné škále známek (např. Španělsko a Itálie známkují 1-10, Francie a Portugalsko 1-20, stejná stupnice jako v Čechách se pak užívá v Rakousku, Slovensku či Maďarsku). Již staronový trend v hodnocení tento koncept opouští a využívá namísto vyjádření číselného vyjádření slovní. Žák tak nevidí pod svým testem známku, ale věty, které jeho (ne)úspěch v testovaných znalostech zhodnotí.

České učitele tento nový přístup poměrně ostře rozděluje. Příznivci jej označují za svěží vítr, který umožňuje učitelům lépe vyjádřit, v čem je daný žák nadaný a v čem naopak jeho schopnosti a dovednosti zaostávají. Někteří dodávají, že známky (číslo) mají na žáky zbytečně negativní stresující dopad. Kritici naopak poukazují zejména na fakt, že tradiční známka dává žákovi (ale též jeho rodičům) na první pohled jasný signál, jak si u zkoušky jeho znalostí a dovedností celkově vedl. Známky jsou také například u výuky jazyků striktně propojeny s procentní mírou úspěšnosti žáka (např. správné odpovědi ve více jak 90 % znamenají známku „výborně“). Vedle této funkční vlastnosti známek učitelé rovněž upozorňují na dopady slovního hodnocení ve vztahu k jim samotným. Udělit žákovi známku na základě dopředu jasně deklarovaných pravidel hodnocení je rychlé, naproti tomu vytvářet u každého žáka originální slovní hodnocení za situace, kdy učitel – v rámci tzv. nepřímé pedagogické činnosti – opravuje desítky testů, je časově neuvěřitelně náročné a učitelé pak (pochopitelně) sklouzávají k pouhému monotónnímu kopírování hodnocení podle toho, jakou by jinak žákovi udělili známku. To ale určitě není to, co od slovního hodnocení jeho podporovatelé očekávají.

Slovní hodnocení ale s sebou přináší i další problémy – na známky na vysvědčení (resp. jejich průměr) jsou navázány např. bonifikace při přijímacích řízeních na střední a vysoké školy. Stejně tak se od průměru známek odvíjí to, zda daný žák prospěl s vyznamenáním či nikoli. Obtíže nastávají též při hodnocení ústního zkoušení. Pro rodiče pak slovní hodnocení přináší určité interpretační problémy ohledně závěru, zda se žákovi test podařil či nikoli. Neměla by býti opomenuta též motivační funkce známek, ač jejich odpůrci by akcentovali spíše jejich demotivační efekt.

Je otázkou, zda se přechodem od známek ke slovnímu hodnocení opět neprojevuje slevování z nároků, kterého se naše společnost – ve vztahu ke vzdělávání – dopouští čím dál více. Jsem toho názoru, že známky mají dostatečnou vypovídající funkci a pro školství jsou tou nejlepší možnou variantou hodnocení žáků. Slovní hodnocení by mělo být i nadále koncipováno jenom jako doplňující počin učitele, nikoli jako jeho povinnost.

JUDr. Matěj Novák