Lukáš Šeršeň patří mezi odborníky, kteří se systematicky věnují ochraně měkkých cílů a posilování bezpečnosti měst. Podílí se na tvorbě metodik a prosazuje praktická řešení založená na analýze reálných hrozeb a spolupráci veřejného i soukromého sektoru. Jak sám tvrdí, bezpečnost vnímá jako sdílenou odpovědnost.
1) Mohl byste na úvod našim čtenářům vysvětlit, čím se Česká atlantická komise (ČAKO) zabývá a jaká je její role v České republice?
Česká atlantická komise je platforma, která propojuje bezpečnostní komunitu, akademickou sféru i veřejnost. Jejím hlavním cílem je posilovat ukotvení ČR v euroatlantickém prostoru, tedy v rámci struktur jako je NATO. Nejde ale jen o „vysvětlování NATO“. ČAKO hraje roli jakéhosi mostu – přenáší odborné debaty o bezpečnosti směrem k veřejnosti a zároveň pomáhá formulovat témata, která by neměla zůstat jen v uzavřených kruzích expertů. V dnešní době, kdy se bezpečnost netýká jen armády, ale i informací, technologií nebo ekonomiky, je tahle role čím dál důležitější. Napomáháme otevírat i otázky informační bezpečnosti, odolnosti společnosti nebo i zmíněných technologických změn. Jinými slovy – snažíme se přenášet debatu z úzkého expertního prostředí směrem k veřejnosti. Také například vydáváme vědecký časopis ČAKO Security.
2) Pokud by se někdo chtěl stát členem ČAKO, co je tím nejdůležitějším předpokladem? Je to odbornost, nebo spíše morální postoj k našemu kulturnímu okruhu?
Ideálně kombinace obojího. Odbornost je důležitá, protože bezpečnostní prostředí je dnes komplexní a bez určité znalosti se v něm člověk těžko orientuje. Na druhou stranu samotná odbornost nestačí. Mám za to, že klíčový je hodnotový rámec – tedy pochopení, proč je důležité ukotvení v euroatlantickém prostoru, důraz na demokratické principy a odpovědnost vůči společnosti. Bez toho se z bezpečnostní debaty stává jen technická disciplína bez širšího smyslu.
3) Jaké jsou dnes podle vás největší bezpečnostní hrozby pro občany v České republice?
Největší změna je v tom, že hrozby už nejsou jen „viditelné“. Vedle klasických, řekl bych až konvenčních rizik, jako je válka nebo terorismus, dnes dominují méně nápadné, ale o to systematičtější tlaky. Jako informační manipulace, kybernetické útoky, ekonomické a energetické závislosti. Konflikt na Ukrajině, který se rozvinul po Euromajdanu, navíc ukazuje, že bezpečnost Evropy už dávno není teoretické téma. To, co se děje několik set kilometrů od nás, má přímý dopad na stabilitu celého regionu. Konflikty už nejsou izolované – mají přímý dopad i na státy, které nejsou jejich přímou součástí. Kdo si to včas uvědomil, mohl dočasně těžit z náskoku.
4) Mluví se hodně o hybridních hrozbách. Co vlastně představují a jak se s nimi může veřejnost setkat v každodenním životě?
Hybridní válka znamená kombinaci různých nástrojů – od propagandy přes kybernetické útoky až po ekonomický tlak. Důležité je, že tyto hrozby často nepůsobí jako „útok“, spíš jako dlouhodobé ovlivňování. Člověk se s nimi setká třeba tak, že opakovaně vidí manipulativní obsah na sociálních sítích, ztrácí důvěru v instituce (je podkopávána), máte pocit, že „nikomu se nedá věřit“ atp. Víte, často vidím, že názory lidí řídí algoritmy. A právě to je jejich cíl – ne nutně přesvědčit, ale rozložit jistotu. Vlastně se dá i říci, že hybridní působení často nestojí na tom, že by lidem předkládalo úplně nové informace. Využívá spíš naše přirozené mentální zkratky – například tendenci věřit informacím, které potvrzují náš názor, nebo rychle reagovat na emocionálně silný obsah. Jinými slovy, nejde jen o to, co vidíme, ale jak náš mozek automaticky vyhodnocuje realitu.
5) Velkým tématem jsou také dezinformace. Jak poznat, že se člověk stal jejich terčem?
Typické znaky jsou překvapivě konzistentní: silné emoce (strach, vztek, pocit ohrožení), jednoduché vysvětlení složitého problému, označení „viníka“ bez širšího kontextu, tlak na rychlé sdílení („sdílejte, než to smažou“). Ex šéf CIA řekl, že dezinformace nejsou klam, ale proces provokace. Dezinformace dnes nejsou o jedné lži. Jsou o dlouhodobém vytváření obrazu reality, který postupně posouvá vnímání světa. Dezinformace jsou dnes účinné právě proto, že pracují s tím, jak funguje lidské myšlení. Využívají například sklon vyhledávat informace, které potvrzují naše přesvědčení, nebo tendenci přeceňovat jednoduchá vysvětlení složitých problémů. Člověk pak často nemá pocit, že je manipulován – naopak má pocit, že „na to přišel sám“. A to je z hlediska informačního působení nejefektivnější stav.
6) Má dnes Česká republika dostatečné nástroje na řešení těchto nových typů hrozeb?
Česká republika má základní nástroje – od bezpečnostních institucí po legislativu. Problém ale není jen v nástrojích, ale v rychlosti a koordinaci. Stát funguje systematicky, ale hrozby se vyvíjejí dynamicky. To vytváří jakousi mezeru, držet krok s vývojem a mezeru zmenšovat. Klíčové je propojení veřejného sektoru, soukromých firem a občanské společnosti – podobně, jak to vidíme třeba na Ukrajině, kde se inovace často rodí mimo tradiční struktury. Efektivita je moderní klíč.
7) Co může pro svou bezpečnost udělat každý z nás jako jednotlivec? Máme vůbec nějaký reálný vliv?
Ano – a větší, než se zdá. Jednotlivec dnes není jen „pasivní příjemce bezpečnosti“. Je součástí širšího systému. Prakticky to vlastně v moderní době znamená: ověřovat informace, nepodléhat emocím při sdílení obsahu, zajímat se o dění kolem sebe, budovat základní digitální hygienu. Je to asi méně viditelné než armáda nebo technologie, ale z dlouhodobého hlediska velmi účinné. Bezpečnost dnes nezačíná na hranicích státu, ale v hlavě každého z nás. Víte, hrozba není jen externí (různí aktéři), ale i interní (způsob myšlení).
8) A na závěr – co byste vzkázal lidem, kteří mají z aktuální bezpečnostní situace obavy?
Obavy jsou pochopitelné – svět se mění rychleji, než jsme byli zvyklí. Na druhou stranu je důležité říct, že Evropa není úplně v pasivní pozici. Největší riziko by nebyla hrozba samotná, ale ztráta schopnosti na ni reagovat. Část obrany proti dnešním hrozbám nestojí jen na technologiích nebo systému jako celku, ale v uvědomění si vlastních mentálních zkratek. Každý z nás má tendenci reagovat rychle, emocionálně a selektivně – a právě s tím se dá pracovat. Prakticky to znamená u jednotlivce si dát u silných informací krátkou pauzu a položit si třeba jednoduchou otázku: reaguji na fakta, nebo na pocit? Důležité je také nepodlehnout pocitu bezmoci. Bezpečnost není stav, ale proces. A ten proces dnes probíhá – ať už v rámci NATO, jednotlivých států nebo celé společnosti. Mám v oblibě příměry - když jdete běhat, posilujete svůj systém, když si na podzim přidáte nebo zvýšíte vitamíny nebo jdete na očkování, také se připravujete. Vlastně se „vyzbrojujete“ proti virům, i když si nepřejete onemocnět. Pokud bych to měl shrnout jednou větou: situace je vážná, ale určitě není beznadějná. Možná nejdůležitější je zachovat si schopnost orientace. Nejde o to mít na všechno názor, ale rozumět tomu, co se kolem nás děje.
Autor: PhDr. Lukáš Šeršeň, PhD., DBA - poradce prezidenta ČAKO
.jpg.small.jpg)
