Zatímco v evropském či západním prostředí máme tendenci vnímat práva LGBTQIA+ za buď dávno vyřešená, někdy až otravně zdůrazňovaná s odkazem na to, že jde o módní trend, příležitostně zcela marginalizovaná s poukázáním na ochranu „tradičních hodnot“, v Africe se jedná o výrazně tabuizované téma, které až na několik výjimek je z veřejného prostoru zcela vytlačováno. Mnohdy tak agresivně, že za otevřeně přiznanou homosexualitu můžete skončit ve vězení na několik let, případně může být vaše sexuální orientace vnímána jako přitěžující okolnost před soudem při projednávání třeba majetkového sporu. To, co v Evropě chápeme mnohdy už jako trochu zbytečnou diskusi, je v Africe téma, o němž se běžně nemluví, v novinách nepíše a snad jen v JAR najdete v centru Kapského Města otevřeně stejnopohlavní páry. Třeba v Ugandě by se podobný pár mohl dočkat trestu smrti a v Nigeru by měl šanci na 10leté vězení.
Na prvním místě je třeba zmínit, že s výjimkou JAR je v zásadě celá diskuse o sexuálních orientacích v Africe omezena na problematiku homosexuality, protože to, co se skrývá pod dalšími písmeny akronymu LGBTQIA+, je zcela mimo myslitelnou veřejnou debatu. Za jedinou známou „odchylku“ od normálu je považován vztah dvou osob stejného pohlaví, a to ještě zpravidla v souvislosti se dvěma muži. Má to důvod – ženám se totiž sexuální podtext hůře prokazuje. Žádné další alternativy v zásadě nepřipadají v úvahu, což neznamená, že neexistují, ale pouze to, že nejsou součástí veřejné debaty. Obecně platí, že Afrika je v otázce sexu značně konzervativní s odkazem na tradiční africké hodnoty, které počítají se svazkem mužem a ženy jakožto základního stavebního kamene rodiny, kmene či klanu a nejrůznější sexuální alternativy jsou považovány za odklon od zavedených principů vycházejících z náboženských hodnot/či dogmat. Často se ve veřejném prostoru setkáváme s názorem, že téma LGBTQIA+ je v zásadě módním fenoménem importovaným z Evropy, který není v souladu s africkými společenskými konvencemi.
Odmítání homosexuality je proto vnímáno jako svého druhu odpor vůči neokolonialismu, což je zvláště pikantní, pokud víme, jakým způsobem se v jižní Africe historicky rozšířila nákaza HIV/AIDS, kterou jsme my (Západ) dlouho interpretovali jako nemoc homosexuálů. Přitom za jejím rozšířením napříč JAR, Botswanou, Lesothem a eSwatini nebylo nic jiného, než svobodomyslný životní styl dělníků pracujících ve zlatých a diamantových dolech, kteří omezený volný čas trávili v placené společnosti žen. Po návratu domů svým manželkám přivezli nejen část výplaty, ale také HIV, čímž se regionem rozšířila epidemie. Počátkem 21. století bylo např. v Botswaně nakaženo HIV/AIDS kolem 38 % populace, přičemž rozhodně nelze tvrdit, že by se jednalo o homosexuály inspirující se životními návyky na Západě. Stejně tak argumentovat tím, že LGBTQIA+ je věcí liberální progresivní Evropy, zatímco Afrika se hlásí ke konzervativním principům, je nesmyslné, protože jiné – bytostně západní, konzumní a liberální trendy, doslova kontinent válcují a nikdo se nad nimi nepozastavuje. Stačí se podívat na beauty trendy v západní Africe, kde na každém rohu vidíte reklamu na zesvětlení kůže a zúžení nosu tak, aby se místní kráska přiblížila evropskému ideálu. A nikomu nepřijde divné, že místní dámy jsou ochotny vydávat tisíce dolarů za kopírování něčeho, co je bytostně neafrické a založené na dokonalosti, která do Afriky pronikla díky vlivu sociálních sítí pocházejících také primárně ze Západu.
Současně si troufám tvrdit, že homosexualita je v Africe něčím trochu jiným než v Evropě, kde se zdůrazňování sexuální orientace stalo svým způsobem lifestylovou záležitostí. Ačkoliv mluvit o sexuálních preferencích je v Africe do značné míry tabu, je rozšíření homosexuality možná mnohem přirozenější součástí společností než u nás, a to proto, že je výsledkem přirozených životních procesů a situací. Volný sex je odrazem určité chaotičnosti a spontánnosti, v níž současně není prostor pro přílišnou sexuální osvětu či dodržování principů, které my považujeme za běžné a Afrika naopak za příliš progresivní. Existence pravidel a zásad pro bezpečný sex je v Africe vnímána jako něco nepřirozeného, zbytečného a až snad i trapného s odkazem na fakt, že jejich dodržováním se společnosti odklání od svých původních hodnot a nechávají se vtáhnout do náručí neokolonialismu, který má pro změnu povahu kondomu a návodu k jeho efektivnímu používání. Pokrytectví mezi žitou realitou a oficiální veřejnou sférou je obrovské a dokonale zachycujete jeden z klasických rysů Afriky. Zatímco v domácí sféře je homosexualita tolerovanou součástí – budiž příkladem egyptská oáza Siwa, kde se místní válečníci od pradávna rádi obklopují krásnými muži – na veřejnosti jsou její projevy nepřijatelné a amorální.
Ukázkovým příkladem pokrytectví je Uganda, země, která v roce 2023 přijala zákon, podle kterého je možné za určitých okolností udělit za otevřeně projevovanou homosexualitu trest smrti. Je sice pravda, že po všeobecném zděšení, že ve vězení skončí zahraniční turisté mířící ruku v ruce za horskými gorilami, čímž vyschne státnímu rozpočtu příjem z turistiky, došlo k úpravě výkladu zákona, nicméně i tak je Uganda považována za nejrestriktivnější zemi v celé Africe. Za propagaci homosexuality hrozí až 20 let vězení, zatímco za dlouhodobý homosexuální vztah na viníky čeká doživotí. V případě spáchání nejzávažnějších trestných činů je homosexuální orientace považována za přitěžující faktor, za který vás ve výsledku mohou odsoudit až k trestu smrti. S rozšířením sociálních sítí je stíhání těchto prohřešků o dost jednodušší, protože běžně se stává, že stejnopohlavní pár je tajně vyfocen třeba při polibku a jejich společný snímek je bez jejich vědomí umístěn na Instagram, kde si žije vlastním životem. Uganda současně ukazuje, jak se původně koloniální zákony přijaté Brity a zakazující stejnopohlavní styky přenesly do dnešní doby s tím, že současné politické elity na ně rády navazují a nikterak jim nevadí, že tím legitimizují dobu, vůči které se jinak vymezují. Zakazování homosexuality bylo v době kolonialismu v Evropě běžné a přenos těchto norem na ovládaná území nebylo nikterak překvapivé. Možná překvapivější je ochota tyto zákazy rozvíjet, a ještě důsledněji vymáhat ve 21. století.
Stejně drakonické zákony jako v křesťanské Ugandě panují v zemích s převažujícím islámem jako jsou Mali, Burkina Faso či Niger, ale také zemích rozdělených na muslimský sever a křesťanský jih jako je tomu v Kamerunu či Nigérii. Téma homosexuality je v Africe navýsost politické, přičemž je často využíváno ve volebních kampaních právě s odkazem na to, že daná politická reprezentace uchrání svou milovanou zemi od všech smilstev a západních hříchů, a to za využití všech dostupných nástrojů. Ani turisticky oblíbená Tanzanie není v represích výjimkou, protože právě země lákající na bílé pláže Zanzibaru a safari je převážně muslimská a zatýkání za podezření z homosexuality se nevyhýbá ani soukromým akcím.
Naopak nejvyšší míra tolerance vůči stejnopohlavním párům panuje v Jihoafrické republice, která již v roce 1996 ve své ústavě explicitně zakázala jakoukoliv diskriminaci vyplývající ze sexuální orientace. Od roku 2006 pak jako jediná africká země umožňuje také stejnopohlavní svazky, čímž se zcela vymyká zavedeným africkým pořádkům. V Kapském Městě či Johannesburgu pak existují otevřeně homosexuální komunity pořádající nejrůznější veřejné akce. Pochopitelně, míra tolerance se liší podle místa a v odlehlých venkovských oblastech je všeobecně nižší, nicméně i tak se na africké poměry jedná o zcela mimořádnou formu ochrany, které se lidé s odlišnou sexuální orientací na jihu Afriky těší.
Linda Piknerová, Ph.D. linda.piknerova@gmail.com, analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101.
.jpg.small.jpg)
.jpg.small.jpg)
.jpg.small.jpg)
.jpg.small.jpg)
