Jako mladík si zahrál na dvou světových šampionátech do 20 let, patřil mezi nejlepší hokejové obránce československé ligy, několik sezony byl kapitánem Škody Plzeň. Loni v létě se Václav Baďouček do mateřského klubu po dlouhých letech vrátil. Tentokrát jako jeden z hlavních trenérů extraligového týmu, který vede v rovnocenné roli s Milošem Říhou mladším.
Na začátku února také společně oslavili životní jubileum. Dělí je přesně na den dvacet let, Baďouček, starší z dvojice, je tak čerstvým šedesátníkem. "Říkám si, že jsou to jen další narozeniny v řadě. Přitom když jsem v Plzni začínal hrát jako bažant, na třicetileté borce jsem se díval jako na starce," hlásil s úsměvem Václav Baďouček.
Kde jste se s Milošem Říhou vlastně poprvé setkali?
To už je hodně dávno. Bylo to v roce 1991, kdy jsem po dvanácti sezonách opustil Plzeň a dva roky hrál ve Zlíně. A tam byl tehdy asistentem trenéra Milošův otec. Takže Milošovi malému tehdy bylo devět let. Zlín mě bral jako posilu, bohužel, já tam vlastně dva roky promarodil. Ale s Milošem Říhou starším jsem se znal ještě z dob jeho hráčské kariéry, měl jsem ho děsně rád a vytvořili jsme si spolu postupně blízký vztah.
S jeho synem jste se ale pracovně spojil až o hodně let později, že?
To už jsem trénoval, měl jsem za sebou štace v Karlových Varech, Znojmu či Brně. A před sezonou 2015/16 jsme se sešli v Pardubicích. Milošově klubu, kde tehdy působil jako asistent a skaut, teď se měl stát ve třiatřiceti hlavním koučem Pardubic. Oslovili mě, dali jsme si schůzku a brzy u kafe zjistili, že máme na hokej totožný pohled. Okamžitě jsme si sedli. Proto když mě před rokem oslovil Martin Straka s nabídkou trénovat Plzeň, chtěl jsem Miloše jako kolegu.
Pardubická štace vám ovšem nevyšla, už po devíti kolech jste byli odvolaní. Co se tam nepovedlo?
Bylo toho víc. Těsně před začátkem sezony se nám zranilo hodně hráčů, prohrávali jsme o gól, k tomu se děly překotné změny i ve vedení klubu. Hned po odvolání člověk samozřejmě přemýšlel, co bylo špatně, co se dalo udělat líp nebo jinak. Bylo mi jasné, že získat v extralize další angažmá bude těžké. Vrátil jsem se do Varů, pak tři roky vedl Vrchlabí a loni přišla nabídka z Plzně. A já jsem za tu šanci strašně rád.
Navíc jste se vrátil domů.
Což je velký závazek. Jako Plzeňák se chcete ukázat, cítíte zodpovědnost. Prožívám to, co Miloš tehdy v Pardubicích, kde s rodinou žil.
Fungujete jako rovnocenná dvojice. Slyšel jste názory, že to nedělá dobře?
Slyšel. Když jsem přišel s tím, že chci v Plzni pracovat na stejné úrovni s Milošem, někdo mi předhodil, jak to dopadlo nedávno s Martincem a Růžičkou v Hradci Králové. Ale my jsme to spolu chtěli dělat, to je velký rozdíl. Když je to shora nařízené, jako to trošku bylo v Hradci, je to asi jiné. Také se mě ptali, jestli si tím neshazuji své ego, ale já myslím, že v kolektivním sportu musíte ego nechat v šatně a dělat týmovou práci. To platí i o trenérech.
Vždycky si vyhovíte, nebo občas dojde i na ostřejší výměnu názorů?
Samozřejmě, to musí být. Občas na sebe zvýšíme hlas, jednou letěly i klíče. (smích) Bylo by špatně, kdybychom se tady jen obdivně plácali po ramenou, to k ničemu nepovede. Snažíme se, aby i malé spory byly ku prospěchu týmu. To k trenéřině patří a chlapi si naštěstí vše vyříkají do půl hodiny.
Ani generační rozdíl se mezi vámi nijak neprojevuje?
Odpovím s nadsázkou. My jsme kdysi hráli úžasný hokej, ale dnes je to hokej z jiné planety. Ale pokud budu mluvit o sobě, nezamrzl jsem v době, kdy jsem hrál. Pořád sleduji, kam se hra vyvíjí, co můžeme zařadit a využít nového. I proto jsem chtěl dělat s Milošem společně. S tátou byl v Rusku, působil s ním u národního týmu, současný hokej má v malíku.
Když jsme u toho, myslíte, že Miloš Říha starší vaši společnou práci v Plzni pochválil?
Myslím a věřím, že ano. My navazujeme i na nějaké prvky, které on razil. Ale určitě by nám také za něco dal za uši.
Co hráčům neodpustíte?
Určitě to, když na ledě něco odfláknou. A ještě víc, když někdo hraje jen pro sebe, honí si tam jen svoje ego a kašle na tým. To je pro mě jako červený hadr pro býka. Nikoho takového tady v Plzni naštěstí nemáme. Když někdo udělá chybu, protože se snažil zkusit něco v nejlepší víře, a umí se z toho poučit, nejsme blázni, abychom ho drtili a nedali mu další šanci. Ale hráči se také musí umět ponaučit.
Základní část Plzni vychází dobře, do posledního kola budete bojovat o účast v elitní čtyřce a přímém postupu do čtvrtfinále. Přesto, už myslíte i na příští sezonu?
Tady je třeba říci, že v tuto chvíli na příští sezonu my trenéři nemáme v Plzni nic podepsáno. Ale bavíme se o tom, určitě nějakou představu, co by tým potřeboval, máme. Je výhoda, že v kabině sedíme s Tomášem Vlasákem, který je zároveň sportovním manažerem, diskutujeme i s Martinem Strakou. Je to společná práce nás všech. Další věc je mít na to finance a toho hráče na trhu najít.
Hodně se mluví o tom, že český hokej za světem zaostává. Kde vy vidíte hlavní příčinu problémů?
Je to hrozně těžké. Dětí je prostě málo. Samozřejmě je problém vysoký počet týmů v dorosteneckých a juniorských soutěžích, to se musí změnit. Ale ten základní problém je v nízkém zájmu. Nedávno proběhl v Plzni nábor v rámci akce Týden hokeje a přišlo osmadvacet dětí. To je šílené. To není výběr, ale jen nábor, aby se doplnily kusy. Tohle je největší problém, zmizela kvantita. Já když byl junior, v Plzni existovaly tři týmy - Škodovka, Prazdroj, Učební závody. Všude hrálo dvacet kluků, z toho se vybral jeden kvalitní tým. Současný stav souvisí s více věcmi. Konkurence nejen sportů, ale i veškeré zábavy zájemce o hokej ubírá a tahle blbá doba to ještě znásobila. Ty dva roky s covidem napáchaly strašné škody.
