Přesně patnáct let uplynulo od chvíle, kdy se v šumavských lesích nedaleko Modravy rozhořel jeden z nejvýznamnějších ekologických konfliktů v novodobé historii České republiky. Střetly se zde dva zcela odlišné pohledy na ochranu přírody. Zatímco tehdejší vedení národního parku prosazovalo záchranu lesa před kůrovcem pomocí motorových pil, vědci a ekologičtí aktivisté požadovali ponechání území přirozenému vývoji. Tento souboj nakonec vyhrál samotný les v lokalitě Na Ztraceném, nazývané také Ptačí potok.
Blokáda lesního porostu odstartovala 13. července 2011. Zpočátku poklidný protest se dramaticky vyostřil 25. července, kdy tehdejší vedení Správy Národního Parku Šumava v čele s Janem Stráským povolalo na místo policejní těžkooděnce. Policisté začali aktivisty, kteří vlastním tělem bránili kácení kůrovcem napadených stromů, z lesního porostu vyvádět a vynášet. Řada z nich se přitom k porostům připoutala řetězy a ocelovými trubkami.
Správa parku se přitom ještě rok před konfliktem rozhodla nechat les bez zásahu, přestože se sem kůrovec šířil z okolních bezzásahových zón. Nové vedení parku sice plánovalo na ploše o rozloze 250 hektarů masivní těžbu, neučinilo tak však na základě odborného posouzení vlivu na životní prostředí, které vůbec nezpracovalo. Po obrovském tlaku veřejnosti a médií se konflikt nakonec přesunul k jednacímu stolu, což těžbu zastavilo.
Ačkoliv bylo v letech 2011 a 2012 pokáceno a odkorněno přes 4,5 tisíce metrů krychlových smrků a další tisíce stojících stromů byly odkorněny nastojato, veškerá dřevní hmota byla ponechána na místě k zetlení. Čas ukázal, že tehdejší varování Správy parku o kompletním zdecimování lesů kolem Modravy byla lichá. Přírodě tehdy pomohlo i deštivé léto roku 2011, kdy kůrovce přirozeně zredukovaly plísně a houby. Už v roce 2012 klesla těžba na třetinu a v dalších letech kůrovcová kalamita zcela ustoupila.
Dnešní ředitel Správy NP Šumava Pavel Hubený navíc vyvrací mýtus, že by se v případě lokality Na Ztraceném jednalo o nepůvodní monokulturu. Výzkumy lesnických map a letokruhů prokázaly, že tento les byl od druhé poloviny 18. století pravidelně ničen živly a následně se sám obnovoval ze semen starých smrků. Lidské zásahy zde měly po dvě staletí pouze doplňkový charakter.
Tlející dřevo jako houba na vodu
Lokalita Na Ztraceném dnes neslouží pouze jako útočiště pro vzácné druhy ptáků, savců, hmyzu a hub, ale stala se také unikátní přírodní laboratoří. Vědci zde v posledních letech zkoumají chování lesa v období sucha a klimatických změn – zejména otázku, zda suché stojící stromy nepředstavují zvýšené riziko požáru.
Výsledky analýz jsou překvapivé. Požárně rizikové jsou souše pouze první tři až pět let. Poté odumřelé dřevo plně kolonizují houby, které uvnitř tlejícího kmene udržují celoroční vlhkost přesahující 40 procent. Správa parku navíc zjistila, že s rozšiřováním bezzásahových zón počet lesních požárů na Šumavě dlouhodobě klesá. Nejvíce jich paradoxně vznikalo v dobách nejmasivnější těžby, kdy se v lese pohybovalo velké množství lidí a techniky.
Díky občanskému odporu před patnácti lety se tak území Na Ztraceném neproměnilo v holinu, ale zůstalo uceleným ekosystémem. Současná divoká scenerie tak dává za pravdu vědcům z 19. století i malíři Juliu Mařákovi, který fascinující chaos šumavského pralesa zachytil na svém slavném obraze již v roce 1891.
zdroj: Národní park Šumava
_(1).jpg.small.jpg)
